Václavovo srdce bije jako zvon

Jižní věž kostela sv. Havla zela 75 let prázdnotou. Zvony Václav a Srdce Páně byly zrekvírované pro vojenské účely. „Nápad na pořízení nového zvonu zasvěceného sv. Václavu vznikl vlastně z vtipu, že v kombinaci s kostelem svatého Havla by se spolu se zvonem mohl symbolicky vrátit i hlas Václava Havla,“ vykládá zvoník a iniciátor celé akce Ondřej Boháč, přezdívaný Vořech. Ve dvě odpoledne v neděli 5. března stojí nový zvon ve svatovítské katedrále. Během pompézní ekumenické bohoslužby s necelými dvěma sty návštěvníky ho posvětil kardinál Dominik Duka. Doprovodil ji i tanec a hudba. „Zvony děláme už 400 let, ale tohle jsem ještě nezažil,“ svěřoval se veselý zvonař Johannes Grassmayr, který zvon v Innsbrucku odlil. Po bohoslužbě zvon dosedl na vůz tažený čtyřspřežím a kvapně se spolu s průvodem vydal Nerudovou ulicí. Z krámků se suvenýry se vykrádali prodavači a pletli si průvod s funusem. „Už ho vezou,“ pokyvovala kouřící paní opřená o dveře svého obchodu.

Do jižní věže sv. Havla se dá dostat pouze přes věž severní. Člověk se musí proplést uzounkými schodišti do nekonečna se vinoucími vzhůru, než se ocitne na kostelní půdě. Po vachrlatých dřevěných můstcích se pak přehoupne přes klenbu hlavní lodě a pokračuje po strmých schodech vzhůru. Všude leží prach. Ve zvonici se ocitám, zrovna když se nedaleko okna objeví zvon zavěšený na rameni jeřábu.

„Tak nevím, čemu tam tleskaj,“ pobroukne si technik Honza, když visí z okna a směruje zvon do věže. Než se totiž zvon dostane dovnitř, celkem dlouho to trvá. Pro lepší výhled na práci techniků šplhám na dřevěnou kostru věže. Hned vedle hlavy mám zaprášené lakýrky Vořecha, který teď v obleku podává z nejvyšších pater konstrukce náčiní technikům Rosťovi a Honzovi, kteří zvon upevňují.

Mezitím se malá zvonice naplnila lidmi. Johannes Grassmayr si s radostí prohlíží zvonické náčiní a na potkání rozdává Mozartovy koule. Před osmou už se všichni pozvaní hosté namačkali okolo zvoníků. Vořech se chopil lana. „Zvon je hlavně hudební nástroj, takže ať dobře zní!“ přeje k premiéře Johannes zvoníkovi. Chybí dvě minuty do osmi a všichni napjatě čekají.

Vořech se s natěšeným pohledem rozhlíží po zvonici. Kolega mu ukazuje čas na mobilu. Už jen minuta. Všechny okenice jsou otevřené. Vořech se plně opře do lana a mohutný zvon nad jeho hlavou se ochotně dává do pohybu. Pohupuje se ze strany na stranu, výš a výš. Obecenstvo se po sobě ostýchavě ohlíží. Co se zvonem, který zůstane němý? Zvoník postupně zvyšuje frekvenci. Zvonové srdce se komíhá stále rychleji. Náhle udeří do žebra zvonu a ten se rozezní v nádherně sametovém tónu. Jeho hlas naplňuje jarní vzduch nad Prahou. Postupně se k němu podle smluveného plánu přidávají i ostatní zvony Starého Města. Jenže ty ze zvonice nelze slyšet. Veškerý sluchový kapitál zaměstnává Václav, který mi svými údery rozechvívá i mozek. Celý koncert trvá do čtvrt na devět.

Osazenstvo se vrací radostně dolů. Byl to vítězný den. Nový zvon by měl sloužit ještě dalších 600 let. Na kůru postává farář Vladimír Kelnar, kterému se viditelně ulevilo, že je náročný program již u konce: „Tak je to za námi, ale hlavně že tady máme ten hlas.“ Snad bude kovový hlas Václava připomínat hlasy hrdinů naší svobody po celá staletí a neskončí podobně jako jeho předchůdci.

Filip Liška,

student historie a žurnalistiky