Věcem na stopě

Když si člověk otevře paměti architekta, většinou se nesměje. Vzpomínky Martina Rajniše jsou ale stejně nestandardní jako sám architekt. Nabízejí skoro humoristickou četbu, která místy připomíná dobrodružství barona Prášila. Pamětníci však tvrdí, že fakta sedí a že všechny ty divoké příběhy jsou (plus minus) čistá pravda. Podle vlastního výkladu je Rajniš vedlejším produktem oslav vítězství v bitvě u Kursku; byl počat v roce 1943 pod vlivem koňaku schovaného od začátku války pod uhlím. Jeho dětství nebylo lehké: protivné děti mu jako jedináčkovi vadily do té míry, že jednomu rozbil hlavu popelníkem. Nemenší ústrky mu připravily budovatelské učitelky ve škole, která pro něj byla „pustý, skoro zlovolný mrhání časem, intelektem, kreativitou, chutí žít a chutí pracovat“. Zrodil se anarchista. Tak se Martin Rajniš vidí a tak vypráví i svůj život. Jako řetěz kroků, které vždy nějak obcházely systém a jejichž vedlejším produktem byly adrenalinové historky; kdo jiný například mohl v roce 1968 dobývat sovětskou ambasádu v Amsterdamu spolu s tamní buňkou levicových socialistů?

Rajniš celý produktivní věk pracoval, vedl kancelář, navrhoval, vydělával – je například spoluautorem obchodního domu Máj, projektoval obchodní centrum Nový Smíchov a okolí křižovatky Anděl. Mluví o tom i o změně, která přišla pak: vrací se ke kořenům stavění a pracuje s dřevěnými konstrukcemi (poštovna na Sněžce, věž Bára, vzducholoď v galerii DOX). Nazývá to „třetím životem“, kdy by člověk měl „bejt věcem…