Vrazi, kteří přepadli rodinnou firmu v Horusicích, byli dopadeni

V pondělí dopoledne se Martinu Hadrávkovi rozezněl telefon. Na telefonáty policie je zvyklý, už rok a půl figuruje jako svědek a zároveň poškozený v případu brutálního přepadení dílny, kterou založil jeho tatínek František.  Tentokrát to však bylo jiné: policie volala, jestli je doma, že se potřebují stavit – a pak mu oznámili, že chytili vrahy. Dva muže ze skupiny pachatelů, kteří v září 2015 přelezli plot u rodinného domu na okraji vsi Horusice v jižních Čechách, přepadli a svázali sedm lidí - a dva z nich ubili k smrti. Otec a strýc Martina Hadrávka v nemocnici na následky krutého bití zemřeli.

„Jsem rád, že něco takového dál neběhá svobodně po světě, v tomto smyslu se mi ulevilo,“ říká Martin Hadrávek chvíli poté, co se dozvěděl, že pachatelé jsou zatčeni. „Ale ta úleva má své meze, tátu mi to nevrátí.“ Policisté na následné tiskové konferenci oznámili, že dvěma zadrženými jsou muži cizí národnosti, jeden z Ukrajiny, druhý z Maďarska. O tom, proč si k brutalitě vybrali rodinnou firmu Hadrávkových, zda motivem byly peníze (odnesli si zhruba půl milionu korun) a kolik pachatelů celkem útočilo, zatím policie informace neposkytla.

Při této příležitosti odemykáme reportáž z Horusic,  která vznikla je nedlouho před dopadením pachatelů. Pokud podobné texty oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se našimi předplatiteli.

…

Do výdejny obědů v místním zemědělském družstvu vcházejí dva muži z vedlejší obce, přijeli se sem jen najíst, kromě nich není ve vsi vidět živá duše. Předjarní březnové slunce svítí zpoza mraku na upravené zahrádky u selských stavení a na prázdné prolézačky zánovního dětského hřiště. Hodinu po poledni na kolejích těsně za vesnicí zastaví vlak, ve stanici Horusice ale nikdo nenastupuje ani nevysedá a brzdění soupravy je vlastně jediným zvukem, který proniká do tiché idyly malebné jihočeské obce.

U žlutého statku na konci Horusic se přece jen objeví známka života: otevírají se dveře dílny, škvírou lze na chvíli zahlédnout jiskry svařovačky, vychází muž v montérkách. Martin Hadrávek, majitel horusické rodinné firmy HF Moto, na zahradě vyřizuje telefonicky objednávku na výfuky ke starým motorkám Jawa. Podnik založil jeho tatínek František, jehož iniciály jsou v názvu firmy.

A syn Martin teď při telefonování stojí na místě, na němž se před půldruhým rokem odehrála krvavá scéna jako z gangsterky, kterou by v poklidných Horusicích nikdo nečekal: přes plot se přehoupla skupina maskovaných mužů a přepadli dílnu. Přestože dostali všechny peníze ze skříně v obýváku, Hadrávka staršího ubili k smrti. Brutální bití nepřežil ani Martinův strýc Jaromír. Sám Martin skončil s těžkým otřesem mozku na kapačkách jednotky intenzivní péče. Zbiti byli toho zářijového večera i další dva zaměstnanci a násilníci napadli a spoutali i Martinovu maminku.

Kromě smutku nad smrtí sousedů sevřel Horusice strach, že se nepochopitelný útok může opakovat v jiném domě. U vědomí závažnosti krutého útoku na nenápadný vesnický podnik poslala policie pátrat po pachatelích celý tým zkušených profesionálů, takže se čekalo rychlé rozuzlení. Naděje na něj však postupně hasne. „Ze tmy přišli a do tmy zase zmizeli,“ říká Martin Hadrávek a gestem ukazuje někam do širého světa za plotem na horusických humnech. „A víc o tom všem po roce a půl pořád nevíme vůbec nic.“

Jít dál

Někde v tom světě za plotem domu Hadrávkových jsou útočníci dodnes. Najít je se podle Martina Hadrávka policisté snažili poctivě, pročesali rodinné vztahy hluboko do minulosti, vyslechli a prověřili stovky obchodních partnerů, zákazníků, bývalých zaměstnanců, rodinných příslušníků a lidí z jejich okolí, každého, kdo se kdy kolem rodiny a firmy mihl, vodili lidi na detektor lži. „Zdálo se mi, že to až přehánějí, zkoumali například ženy, s nimiž jsem si v minulosti psal na internetové seznamce, i zaměstnance, kteří k nám nastoupili až po útoku. Každou chvíli se tu stavili ověřit nějakou informaci, podezřelý byl každý,“ popisuje Martin Hadrávek. „Moc toho v ruce totiž neměli.“

Kromě stop – policie zveřejnila jen černé plastové pásky, jimiž útočníci svázali v domě sedm lidí – chyběl motiv. Útočníci si sice, jak už bylo řečeno, nakonec odnesli z domu úspory, ale v domě byli nejméně půl hodiny a brutálně mlátili lidi, kteří jim peníze vůbec neodmítali vydat. Ze šablony, podle níž se dějí loupežná přepadení, se silou a agresivitou útoku to horusické vymyká. „Já jsem ale přesvědčen, že žádný osobní motiv tam nebyl, i když ho policie hledala. Máme čisté svědomí, nemáme s nikým spor, podle mě jim šlo o peníze. Jednou přijeli policisté s tím, že se mezi lidmi říká, že jsme doma měli milion eur. No neměli, samozřejmě, měli jsme v hotovosti provozní rezervu zhruba půl milionu korun, ale možná tomu bludu někdo uvěřil, kdo ho zaslechl, přišel si pro ně,“ říká pan Hadrávek.

Z večera 16. září 2015 si jeho mysl uchovala jen tři vjemy: jeden sluchový – jak od počítače slyší divné hlasy s ruským přízvukem z vedlejší místnosti – a dva obrazy: jak před ním stojí člověk s rouškou přes obličej a jak sedí v koutě a dostává rány do hlavy. „Podle otisku na mé hlavě to bylo nejspíš boxerem. Ale nechci už o tom přemýšlet, nechci žít minulostí,“ říká Martin Hadrávek před dílnou plnou pracovníků a trubek, z nichž tu vznikají výfuky pro motocyklové veterány. Dva zaměstnanci, kteří byli toho večera ve firmě napadeni, už se sem nikdy nevrátili a našli si jinou práci, ti v dílně jsou noví. Martin Hadrávek má dnes 11 zaměstnanců a k tomu svou maminku, která ve firmě pracuje jako administrativní síla. A i když chvíli zvažoval, zda po otcově smrti rodinnou firmu nezavřít, nakonec se rozhodl držet ji právě i kvůli otci dál, letos bude otevírat nové prostory v nedalekém Veselí nad Lužnicí, plní tím otcův plán a sen – rozšířit a přesunout provoz z domácích dílen do skutečné fabriky.

S matkou, které útočníci zabili manžela a bratra a jí se pak jako první podařilo vymanit z pout a přivolat ke zmasakrované rodině pomoc, prý o tom večeru, o ztrátě tatínka a strýce, už vůbec nemluví. „Máma si na mluvení o pocitech nepotrpí, je jasné, že je to pro ni zlé, ale nebavíme se o tom,“ říká Martin na dvoře, který chrání pořád ten stejný chatrný a nízký plot.

Očekávání Horusických, že se Hadrávkovi po pohřbu v domě zabarikádují a zajistí ho kamerami, se nenaplnilo. „Lidé mi dokonce říkali, ať si koupím pistoli, ale už teď nosím po kapsách dva mobily, ještě k tomu tahat zbraň, to nechci. A kamery taky ne. Buď se z toho podělám, budu se rozhlížet a chystat pořád na obranu, nebo budu žít nějak normálně dál. Vybral jsem si to druhé.“ V kapse mu zavibruje mobil, vytáhne ho a tvář mu zjihne: ne z příchozího hovoru, ale z pohledu na přístroj. Koupili ho otci, když byl ještě v kómatu na kapačkách, s těžkým zraněním hlavy, ale pořád ještě žili v naději, že se probere. Verze pro seniory s velkými tlačítky a číslicemi, protože po tak těžkém zranění by si s ničím titěrnějším neporadil. To Martin Hadrávek dobře ví, sám trpěl ještě rok po útoku dvojitým viděním.

Už je to pryč

Plány na ochranu obce před útočníky měli v prvním šoku po tragédii všichni horusičtí občané. Veselí nad Lužnicí sem začalo posílat víc hlídek městské policie na kole a i státní policie tudy projížděla častěji, osadní výbor Horusic jednal se zastupiteli Veselí o umístění kamer. Když se pár dnů po masakru poškodilo elektrické vedení a obec na chvíli zhasla, lidé propadali panice, večer se zamykali na petlice, po setmění přestávali vycházet z domu.

„Teď už se to zklidnilo, už je to lepší a už tu o tom nemluvíme,“ říká žena tlačící po návsi kočárek, s dalším dítětem u nohou. S manželem se do Horusic přistěhovala týden před útokem za romantickým domovem v poklidné vesnické atmosféře a rázem se ocitla ve strachem ochromené obci, kde se lidé zamykají, rozhlížejí se, kdo je tu nový a kdo sem nepatří, a jejich tváře přes záclony co chvíli kontrolují z okna, jestli se kolem jejich domu neochomýtá někdo podezřelý. „Sama jsem se taky bála, zamykala jsem, to je pochopitelné. A pořád jsem opatrnější, než jsem čekala, že kdy na vesnici budu, zamknout na noc už asi nikdy nezapomenu,“ říká žena. Za rok a půl už strach přece jen trochu polevil. „Ta strašná událost už není mezi lidmi tématem, co k tomu taky pořád říkat,“ loučí se mladá maminka.

Na návsi chvíli poté zastavuje autobus a z něj vystupuje děvče v červeném kabátě. Studentka střední školy ekologické a potravinářské ve Veselí nad Lužnicí Veronika Chynová přijela po vyučování domů a navečer se chystá jít s kamarádkami ven, na procházku. To je dost nová věc v jejím životě: ještě dlouho po masakru se místní děvčata bála vystrčit večer nos z domu. „Ten strach byl velký, ale už to z nás spadlo,“ říká Veronika. Ona sama patří k lidem, kterým se moc nezdá, že by si lupiči přišli do rodinné firmy jen pro peníze: teorie, že když šli takhle na jistotu do malé firmy na kraji malé obce, museli to v ní znát a něco o ní vědět, ve vsi nahrává spekulaci, že ti lidé s ruským přízvukem nebyli tak docela náhodní lupiči, že ten přízvuk mohli hrát nebo že minimálně měli od někoho tip. „Alespoň tak to tu lidé říkají a mně se to zdá logické,“ krčí rameny Veronika. O tom, že by útok na rodinnou firmu přímo plánoval někdo z místních, podle ní nemůže být řeč, to si tu nikdo nemyslí. „Tady jsou mezi lidmi vzácné vtahy,“ říká Veronika, „mladí, staří, všichni jsou tu přátelští, máme k sobě důvěru. Když mi někde ve vsi sklouzl z ruky náramek, přinesla mi ho jedna ze sousedek, jestli není můj. Takhle to tady chodí. Máme se tu rádi.“

Pozdě odpoledne vesnice ožívá, lidé se vracejí z práce v jiných městech, ze škol, zdraví se, chvíli spolu postojí. V bývalé škole, kterou chtělo město Veselí nad Lužnici kvůli pokročilému chátrání zbourat, se brzy začne budovat nová mateřská škola a lidé se těší, že v ní zbude místo i pro nějaký kulturní sál, kde by se mohli scházet. Proti bourání se Horusičtí postavili, ale to „postavili“ zní dramatičtěji, než jaké to bylo – řekli zastupitelstvu Veselí nad Lužnicí, že mají k tomu domu vztah, protože v něm většina z nich strávila dětská léta, delegáti to pochopili a bylo po bourání.

Ta víra v to, že jde všechno vyřešit, že jsou lidé v podstatě dobří a že politici, kteří se mají o obec starat, to dělají skutečně dobře, je tu v Horusicích všudypřítomná. A lidé se shodují, že na „tu strašnou věc“ už se snaží nemyslet. „Už je to pryč,“ říká člen místního osadního výboru, autoopravář Stanislav Rešl. Kamery už podle něj nikdo nepožaduje. „Budou nám tu teď dělat kanalizaci a mateřskou školku, a když jsme takhle dostali desítky milionů na rozvoj obce, o kamery už je nám hloupé si říkat. A ani není proč, lidé už o tom sami přestali mluvit,“ vysvětluje autoopravář ve své dílně.

Jednou je chytí

U Horusického rybníka skládá na hromady čerstvě pořezané větve Jaromír Kopačka junior, syn druhého zavražděného. S otcem bydleli v Soběslavi a oba v rodinné horusické firmě pracovali. Jaromír v ní v osudný večer nebyl a o přepadení se dozvěděl od dalšího člena rodiny, který mu kolem desáté večer zavolal, co se stalo a že jsou napadení lidé rozvezeni do nemocnic. Jaromír otce našel o půl jedné v noci v českobudějovické nemocnici. „Řekli mi do telefonu, že jeho zranění je velmi vážné, že nemá naději a že ho druhý den odpojí z přístrojů,“ vzpomíná a v očích má slzy. Měli s otcem jít toho dne, jako každou středu, k Horusickému rybníku na kachny, otec Jaromír byl myslivec, ale protože toho dne kachny málo vzlétaly, odložili to na jindy.

„Kdo o té malé rodinné firmě v malé obci věděl? Jak věděli, že je dobré jít zezadu, a proč šli do plného provozu? Přemýšlím o tom pořád, každý den, podle mě ty peníze byly jen bonus, šlo tam o něco jiného. Ale o co, o co mohlo jít?“ ptá se sám sebe. Také on byl stejně jako další členové rodiny na detektoru lži, i on se s policisty mnohokrát bavil o tom, jak se to celé mohlo stát a proč, a je si jistý, že vyšetřovatelé dělají, co je v jejich silách. Při ročním výročí od přepadení se sice z policejního tiskového výstupu dozvěděl, že všechny stopy byly zatím liché, ale uklidnilo ho, že případ neuzavírají a pátrají dál.

„Na to výročí jsem se ale neudržel a po lahvi vína jsem večer volal na policii a chtěl vědět, co teda dělají. A zastihl jsem je ještě v kanceláři, dělali zrovna na našem případu. Naposledy jsem jim volal před dvěma týdny, zdálo se mi o jednom bývalém zaměstnanci, co tam byl dávno a jen pár dní, nebyl jsem si jistý, jestli o něm vědí. A říkám si, proč mi vstoupil do snu, co když to něco znamená?“ chrlí ze sebe Jaromír, kterému do tváře vstupuje střídavě žal a vztek a k tichému smutku svého bratrance Martina má daleko.

Rozdílný pohled na pietu a způsob žalu oba příbuzné po smrti jejich otců rozdělil. „Nechápal jsem, jak můžou tak rychle pokračovat ve výrobě, vždyť nám tam zabili táty. Už jsem tam nemohl pracovat. Možná jsem moc rychle mluvil, každopádně teď se spolu nebavíme, je mi to moc líto a doufám, že to dokážu spravit, už jsem psal tetě Hadrávkové, že mi moc chybí,“ říká Jaromír, dnes už soukromý zahradník – zařídil si po odchodu z firmy živnost.

Na hladinu Horusického rybníka dosedají kachny a jejich křídla vydávají zvuk, při kterém se Jaromírovi vhrnou ve vzpomínce na chvíle s otcem slzy do očí. „Tohle se mnou teď kachny dělají,“ krčí rameny. Chystá se pro dnešek domů za dvouletým synem, kterého dědeček poznal jen jako miminko. Cestou ze vsi nechá za zády dům, kde se to všechno zlé v jeho životě stalo, a v něm tetu a bratrance, který se o víkendu chystá vyrazit s nákladem výfuků na další burzu starých motorek. Martin Hadrávek přitom nemůže zapomenout, jak při první takové cestě po tragédii našel na místě určeném pro stánek HF Moto svíce zapálené milovníky veteránů. „Lidé jsou dobří, i mně hodně pomohli,“ říká k té příhodě zahradník Jaromír. „A vím, že ty hajzly, co nám zabili táty, policisté stoprocentně jednou chytí.“