Nejšťastnější býk
Snímek o finském boxerovi hledá vlastní pojetí žánru plného klišé
To srovnání je zcela nevyhnutelné – jakýkoli boxerský film natočený v černobílých barvách automaticky vyvolá duch snímku Zuřící býk. Film Martina Scorseseho z roku 1980 zachytil osudy Jakea LaMotty proslulého výdrží i vznětlivostí. A spolu s o čtyři roky starším Rockym položil nejen základ kánonu, jak na plátně zpracovávat životy boxerů, ale i toho, jak vůbec točit box. Snímek Nejšťastnější den v životě Olliho Mäkiho ale není „finský Zuřící býk“, a v tom spočívá kouzlo neokázalého debutu Juha Kuosmanena.
Loňský vítěz druhé nejprestižnější sekce canneského festivalu Un certain regard zachycuje přípravu amatérského boxera-pekaře z finského zapadákova Kokkoly na boj o titul mistra světa v lehké váze v roce 1962. A na snímku, který Finsko letos vyslalo do boje o Oscara, je sympatické právě to, jak se nenechá zlákat klišé boxerských filmů – vzestupem outsidera počínaje a boxem coby metaforou života konče. A že ani neukročí k motivu objevování postavy z finských dějin pro okolní svět. Nenápadně si hledá vlastní cestu, podobně jako titulní postava.
Box bez boxu
Drtivá většina lidí mimo Finsko o Ollim Mäkim nikdy neslyšela. Což není na překážku prožitku. Pokud divák touží po faktografii, není složité si několika kliky dohledat, že Mäki dostal šanci „psát sportovní historii Finska“ a utkat se s úřadujícím mistrem světa, Američanem Daveym Moorem. Zápasem si měl zahojit křivdu, kdy jej minulo místo ve finském olympijském týmu, přestože…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu