Dopisy

Oběti systému

Respekt 9/2017

Čítam práve článok Oběti systému, kde autorka použila toto prirovnanie: „Opravdu dobrých učitelů – ať už matematiky nebo cizích jazyků – je jako máku.“

Myslím, že tak ako v slovenčine aj v češtine prirovnanie „jako máku“ znamená „mnoho“. Správne prirovnanie, i v českom jazyku, je „jako šafránu“…  ak teda, na rozdiel od nás, nie ste na tom tak dobre, že naozaj máte nadbytok dobrých učiteľov. Prajem vám i nám dobrých učiteľov ako maku.

Mgr. Anna Jančová, Považská Bystrica

Tortilla ano, kola ne

Respekt 10/2017

O pamlskové vyhlášce občas vedeme s kamarádkami diskuse. Některé si myslí, že je to hloupost, protože děti si jdou stejně koupit sladkosti do obchodu vedle školy, jiné přiznávají, že také dávají dětem sladkosti, jiné ne.

Můj syn chodil nějaký čas do britské školy, kde se platilo mimo jiné tučné školné. Bufet zde nebyl a děti si směly do školy nosit pouze „zdravé jídlo“. Když si můj syn vyndal o svačině fantu, musel ji vrátit do tašky a jít si pro vodu. Když jsem mu chtěla dát třeba šťávu, řekl mi: „Mami, to není zdravé pití!“ Prostě jsme mu k svačině dávali chleba se sýrem, ovoce a vodu. Byla jsem součástí rady rodičů, ale nikdy si nikdo na tuto praxi nestěžoval.

Dnes chodí syn do české školy, a protože jsem nedůsledná matka, nechávám ho připravovat si svačinu samotného. Nejdříve nosil do školy pouze zdravé jídlo, pak si chleba začal vyměňovat za muffiny a nyní už jsou to čokoládové tyčinky a fanta. Všimla jsem si, že se u nás doma rapidně zvýšila spotřeba sladkého jídla i pití. Syn často přijde večer domů a já zjišťuji, že za celý den snědl pár kousků sladkostí, a také si všímám, jak se jeho tvary zakulatily.

A přitom by stačilo tak málo: kdybych více dbala o jeho stravování, ale také kdyby děti prostě nesměly nosit do školy sladkosti. Není to přenášení povinností výchovy z rodiny na školu ani omezování osobní svobody či nedostatek demokracie. Ostatně Brity by z těchto postojů mohl obviňovat málokdo.

Renáta Bartková Sodomová

S defétismem na Zemana

Respekt 11/2017

Komentář pana Švehly je velmi dobrý. Mimochodem, jeho výčet pochybení současného českého prezidenta už začíná rozsahem připomínat proslulý výčet zlořádů krále Jiřího III. v americké Deklaraci nezávislosti.

Poněkud mě ovšem zarazil mezititulek „Kdo se nebojí dát číslo občanky?“. Snad jsme to opravdu už zase nedopracovali k myšlení plnému strachu a obav z postihu, ve kterém byla má generace v normalizačním komunismu vychovávána. To by bylo velmi smutné…

Jinak si nemyslím, že prezident má „podivný šarm“, spíše bych řekl, že dokáže naprosto přesně imitovat tu formu vystupování, kterou lidé od vykonavatele prezidentského úřadu intuitivně očekávají. Tedy předstírat klidným a uvážlivým přednesem jakýsi odstup krále a ochranitelského otce, po kterém v tomto úřadu lidé bohužel tolik touží. Není to nic zvlášť obdivuhodného, pouze jakási „cirkusová dovednost“, která je ovšem dovedena k takové dokonalosti, že lidé jsou touto formou projevu doslova uhranuti a pomíjejí často přímo hrozivý obsah řečeného.

Proto se domnívám, že jej má šanci porazit jen člověk s pevnou osobní integritou, jenž má také tento osobnostní rozměr vyrovnané „otcovské postavy“, který si lidé s tímto úřadem podvědomě spojují. Prostě někdo, kdo je od pohledu, jak se v USA říká, „prezidentské dřevo“.

Radim Seltenreich  

Oprava

V minulém čísle jsme ve zprávě v rubrice Agenda mylně uvedli název zbouraného hotelu; nebyl jím hotel Diplomat, ale hotel Praha, jenž byl srovnán se zemí v roce 2014.

V článku Čím byl pro Česko Jan Patočka jsme se dopustili chyby. Popiska pod fotografií Ivana Chvatíka měla správně znít: „Jan Patočka byl filozofem první kategorie.“

Ivanu Chvatíkovi i čtenářům se omlouváme.