V Česku mě při cestování hromadnou dopravou často rozesmutní ten nenávratně zakořeněný individualismus. Lidé si sedají či stoupají co možná nejdál od sebe a každý si byť jen pohledem do prázdnoty chrání svůj osobní prostor. V pětadvacetimilionovém městě se tenhle koncept úplně ztratil, jestli tedy vůbec někdy existoval. Káhirské metro denně slyší náhodné rozhovory, cuká se pod neskrývaně kritickými pohledy a pulzuje vzájemnými doteky neznámých lidí. Osobní prostor definitivně praskne, když vám spolucestující poklepe na rameno a něco zaševelí, aby se ujistil, že vystoupíte na příští zastávce. Vyjadřuje tím, že hodlá společně s vámi vyváznout z té nakrátko pootevřené škvíry kdesi za nespočtem dalších hlav, šátků a nevrlých obličejů.
Někdy se tento výstupní rituál promítne jen do lehkého ťuknutí, jindy vydrží ruka na vašich zádech až k eskalátorům. Evropana překvapí asi hlavně fakt, že si tu lidé navzájem osahávají i různé kusy oblečení, tašky a batohy, a přitom tu nedochází ke zvlášť neobvyklému počtu krádeží. Doteky se sluší i daleko mimo metro: při návštěvě Egyptského muzea je přípustné pohladit si jen tak holou rukou staré sarkofágy, protože, jak říká sám průvodce: „Už přežily čtyři tisíce let, tak se teď nerozpadnou!“
Vzájemný dotek je tu vnímán jako něco přirozeného. Ovšem jen mezi příslušníky stejného pohlaví. Když se na ulici potkají dva muži, obejmou se, políbí na obě tváře, a pak ruku v ruce vyrazí třeba do kavárny. Turistkám je v Káhiře zase ze strany…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu