Aj Wej-wej: Co se s vámi Čechy stalo?

Kde jste hledal inspiraci pro svou nejnovější instalaci Zákon cesty v podobě obřího nafukovacího člunu plného těl z černé gumy, kterou teď prezentujete ve Veletržním paláci coby jakousi novodobou Noemovu archu?

V poslední době jsem procestoval spoustu států, abych v nich studoval současné podmínky uprchlíků. Od Řecka přes Turecko, Itálii, Libanon, Jordánsko, Izrael a Pásmo Gazy až po Afriku a Mexiko. Také jsem byl na syrských hranicích, v Afghánistánu, Pákistánu a Iráku. Navštívil jsem zhruba čtyřicet uprchlických táborů a vyzpovídal v nich stovky lidí. Při sběru materiálu pro chystaný celovečerní film mi došlo, že fenomén uprchlictví není jen aktuální záležitostí, že k obrovskému toku lidí dochází neustále, v celých dějinách civilizace, proto se snímek bude jmenovat Human Flow (Lidský proud). Premiéru by měl mít už v příštích měsících.

Při natáčení vás napadl artefakt pro Prahu?

Vždycky hledám formu, jak vyprávět o věcech, na které se soustředím. A když jsem loni poprvé uviděl velkou dvoranu vaší Národní galerie, okamžitě jsem věděl, že tu musím vytvořit nějakou velkou instalaci určenou speciálně pro tento prostor, který má velmi osobitý půvab. Pochopitelně jsem také věděl, že postoj České republiky vůči uprchlíkům je velmi specifický, když to srovnám s tím, co jsem během svého výzkumu viděl.

V čem je zvláštní?

Existuje několik zemí, které uprchlíky z principu odmítají. A Česká republika je jednou z nich. Jsem tím velmi překvapený, protože Češi mají přece velmi silnou zkušenost s porušováním lidských práv před rokem 1989 a taková zkušenost vždycky vede k jejich obhajobě. Navíc Václav Havel je od sametové revoluce pro spoustu lidí na celém světě obrovskou inspirací. Takže se musím ptát, jestli je váš národ opravdu tak konzervativní a vystrašený, nebo si prostě už neumí představit a připustit utrpení někoho jiného. Uprchlická krize je přece problémem celého lidstva, a když se ho nebudeme snažit pomáhat řešit, sami se dostaneme do problému. Nemůžeme dovolit, aby jiní trpěli, a sami jsme si přitom užívali spokojený život a nalhávali si, že s námi celá věc nemá co dělat. Takový přístup je sobecký a nemorální. Proto mě česká situace zajímá – váš momentální přístup nemá moc společného s vaší obrovskou humanistickou tradicí.

Proč je figurín představujících na lodi uprchlíky zrovna 258?

Museli jsme se rozhodnout pro počet, který by se vešel na sedmdesátimetrový nafukovací člun – největší dílo, jaké jsem kdy vytvořil. Nakonec jsem se svým týmem došel k číslu, které odkazuje k názvu mého ateliéru v Pekingu, 258 Fake.

Vaše druhá instalace v Národní galerii se jmenuje Prádelna. Jsou tu zavěšeny na ramínkách jak v second handu tisíce kusů oblečení, které uprchlíci zanechali v řeckém táboře Idomeni. Proč je vystavujete vyprané, a ne tak, jak jste je našel?

Vždycky je těžké prezentovat svědectví konkrétní tragédie. Oblečení pochází od uprchlíků ze Sýrie, jeho majitelé museli zdolat hory a moře, šli dny a týdny v prachu, špíně, mokru, neměli místo, kde by se mohli omýt a převléct. Boty jim zničila mořská sůl, když zdolávali oceán, kde spousta jejich blízkých přišla o život. A když byli v Evropě, zastavili je v Idomeni, na hranici mezi Řeckem a Makedonií. Dál je nepustili a oznámili jim, že je nechce žádná ze zemí Evropské unie přijmout. Ten přístup mě šokoval: Evropa s dlouhou tradicí lidských práv se zachovala takhle hanebně.

Jak se Aj Wej-wej vyrovnává s poptávkou galerií? Necítí tlak, aby opakoval svůj rukopis? A nelituje svého „přestupu“ k aktivismu? Čtěte rozhovor v novém Respektu 12/2017.