Banální nizozemská lekce

Po nizozemských volbách bylo v Evropě slyšet úlevné vydechnutí. Hlasování mohlo stvrdit trend nastoupený vloni na jaře v Británii rozhodnutím odejít z Evropské unie a vystupňovaný na podzim volbou Donalda Trumpa do Bílého domu. Případné vítězství Geerta Wilderse, nizozemského kverulanta žádajícího odchod Nizozemska z EU, zákaz Koránu, uzavření mešit a zastavení muslimské migrace do země, mohl celou otočku Západu směrem od liberalismu potvrdit. Následující volby ve Francii by pak v případě vítězství podobně naladěné Marine Le Pen nejspíš definitivně rozmetaly celou poválečnou strukturu starého kontinentu.

Nejhorší předtuchy se, jak víme, nenaplnily. V Nizozemsku zvítězil dosavadní premiér a šéf tamních středopravých lidovců Mark Rutte, a to celkem s přehledem. Wilders ztrácí na vítěze osm procent, oproti minulým volbám posílil o dvě procenta, ale třeba proti roku 2010 o tři procenta oslabil. Stojí v čele jedné z několika stran druhého sledu. Vlna populismu, narušená už na podzim v prezidentských volbách v Rakousku, není tedy podle všeho nezastavitelná tsunami, jak by se mohlo zdát. Populisté zaznamenávají vlastně úspěchy pouze v anglosaském světě a ve střední Evropě.

Bránit národní identitu

Úlevné vydechnutí by však rychle mělo vystřídat střízlivé hodnocení. Evropská politika se zcela zjevně rychle proměňuje a Nizozemsko to ukázalo více než názorně. Rutte sice vyhrál, zároveň ale ztratil čtvrtinu křesel proti minulým volbám. Jeho koaliční partner, středoleví…