Čína tvrdí, že severokorejský konflikt může vypuknout prakticky kdykoliv

V posledních dnech a hodinách se prudce vyhrotilo napětí mezi Spojenými státy a Severní Koreou. Ke Korejskému poloostrovu míří americké válečné lodě, KLDR naopak chystá pravděpodobně již v nejbližších hodinách další test jaderné zbraně nebo - což je ještě horší - rakety s dlouhou dráhou letu.

Pro Spojené státy je zásadně důležité, aby Pchjongjang nezískal nosič, s jehož pomocí by mohl zasáhnout jejich území zbraněmi hromadného ničení, ať už chemickými nebo jadernými. Prezident Trump se již dříve nechal slyšet, že něco takového „nikdy nedopustí“. Ve Washingtonu se má všeobecně za to, že právě severokorejský raketový a jaderný program označil dosluhující Barack Obama při předávání moci jako nejpalčivější problém, který bude muset jeho nástupce řešit.

Čína, jež se obává zhroucení severokorejského režimu a následné uprchlické a bezpečnostní krize, tvrdí, že konflikt mezi Pchjongjangem a Washingtonem hrozí propuknout prakticky kdykoliv. Odmykáme proto vysvětlující text, který jsme na dané téma přinesli v tištěném Respektu před několika týdny.

…

Když seděl loni v listopadu, dva dny po svém nečekaném volebním vítězství Donald Trump poprvé v Oválné pracovně vedle Baracka Obamy, tvářil se docela ustaraně. „Mluvili jsme o řadě různých situací, některé jsou skvělé, některé moc dobré nejsou,“ pronesl záhadně a děkoval dosluhujícímu prezidentovi za „nečekaně dlouhou konverzaci“. O čem přesně se oba muži bavili, není známo, ve Washingtonu se ale má za jistou věc, že mezi ty nepříjemné zprávy rozhodně patřila Severní Korea. „Tato hrozba je mnohem naléhavější, než se mnozí experti (donedávna) domnívali, a představuje takové nebezpečí, že Barack Obama před odchodem z funkce varoval Donalda Trumpa, že se pravděpodobně stane nejnaléhavějším problémem, jakému bude čelit,“ napsaly například minulý týden The New York Times, které se věci investigativně věnovaly několik měsíců. Pár hodin po zveřejnění článku korejský diktátor Kim Čong-un zahájil palbu.

Minulý týden v pondělí odpálila Severní Korea hned čtyři rakety směrem na Japonsko. Střely se podařilo odpálit téměř simultánně, což znamená, že Severokorejci mají technologii dobře zvládnutou a především že by v případě konfliktu dokázali pěkně zamotat hlavu americké (a kterékoli jiné) protiraketové obraně. Tři rakety dopadly necelých tři sta kilometrů od japonských břehů, což tamní parlament vyprovokovalo ke zvláštnímu zasedání, na němž se mimo jiné řešila možnost preventivního útoku proti severokorejské diktatuře. Drama ale pokračovalo.

Ještě téhož večera dorazily do Jižní Koreje ze Spojených států komponenty protiraketového systému THAAD. Střely a další zařízení mají přiletět později a celá akce se okatě odehrávala před televizními kamerami. Následovaly protesty Číny a odvetná opatření proti Jižní Koreji – Peking mimo jiné zakázal cesty čínských turistů do Jižní Koreje. Čína proti přítomnosti americké protiraketové obrany v Jižní Koreji protestuje vlastně podobně jako Rusko proti plánované základně v Brdech, Peking se neobává raket, ale supervýkonného radaru, který prý Američanům umožní „nakukovat“ hluboko do čínského vnitrozemí.

Sovětské dary

Všechno to na první pohled může vypadat jako zamotané potýkání se ve vzdáleném koutě světa, jemuž snad Středoevropan s očima upřenýma na Rusko a lokální populisty zase takovou pozornost věnovat nemusí. Bohužel tomu tak není. Pokud se dnes někde rýsuje bezprostřední hrozba konfliktu, který se může rozhořet do nečekaných rozměrů, je to právě ve složité jihovýchodní Asii. Některá média teď dokonce zavražděného Kim Čong-nama přezdívají „arcivévoda Kim Ferdinand“, v narážce na zprvu nesrozumitelný sarajevský atentát, jenž nakonec vedl k rozpoutání první světové války.

Do sebe uzavřená, nesrozumitelná a agresivní Severní Korea vlastní jaderné zbraně, provedla několik úspěšných testů, první již v říjnu 2006 za vlády George W. Bushe. Není sice úplně jasné, jak silnou nálož umějí Severokorejci vyrobit, podle výpočtů bývalého inspektora OSN Davida Albrighta dokážou ale vyprodukovat až sedm náloží ročně, vlastní jich asi mezi dvaceti až třiceti a vše naznačuje, že svedou zkonstruovat jadernou zbraň, již je možné umístit na vrchol rakety. Izolovaný a ve vlastních světech ponořený diktátor považuje zbraně hromadného ničení za poslední pojistku své existence a například  nedávná vražda jeho nevlastního bratra nervově paralytickou látkou přímo uprostřed přeplněného hromadného letiště ukazuje, že se je neštítí použít. Litr použité látky označované jako VX dokáže zabít i milion lidí.

Na rozdíl od Íránu, který technologii jaderných zbraní ještě zcela nezvládl, v případě severokorejské diktatury nezbývá než se jí snažit zabránit v zisku nosičů, jež by dokázaly ohrozit široké okolí. Ani v tomto bodě však mezinárodní společenství a Spojené státy zatím příliš neuspěly. Severní Koreji ve vývoji raket velmi napomohla migrace nezaměstnaných raketových odborníků z oblasti bývalého Sovětského svazu v devadesátých letech 20. století. Pchjongjang s jejich pomocí v podstatě okopíroval a dále zdokonalil ruské rakety Scud a rychle postoupil k vývoji raket středního doletu, jež dokážou zasáhnout třeba Japonsko a tamní americké základny.

Severokorejci vlastní celou řadu různých raket, jejichž dolet je stále delší a úspěšnost jejich testování pozoruhodná. Loni v únoru vyslal Kimův režim na oběžnou dráhu družici, což znamená, že je velmi blízko ke zvládnutí technologie balistických mezikontinetálních raket. K jejich pohonu využívá motorů ukradených v chaosu devadesátých let z ruských balistických raket odpalovaných z ponorek – neví se, kolik přesně jich má, zmizelo jich ale sto padesát. Letos na Nový rok pronesl Kim projev a prohlásil, že jeho země se nachází „v poslední fázi výroby balistické mezikontinentální zbraně“. To by znamenalo, že Pchjongjang je nyní schopen zasáhnout velkou část Spojených států amerických a ovšem také Evropy (pro pořádek: včetně České republiky).

Donald Trump na Kimův lednový projev zareagoval tweetem „K tomu nikdy nedojde“. Severokorejská agentura zase zveřejnila fotografii dobře naladěného Kim Čong-una na základně před raketovým motorem, který podle expertů svými rozměry skutečně odpovídá zmiňované balistické technice. The New York Times citovaly amerického experta Timothyho McCarthyho, podle kterého se severokorejské úspěchy „jeví jako zcela unikátní v historii vývoje raket a jejich výroby“.

Přítel Donald

Situace v jihovýchodní Asii se tak nebývale hrotí. Spojené státy mají závazky k obraně Jižní Koreje a Japonska. K útoku na ně Severní Korea ani nepotřebuje tak vyspělou techniku. Stejně tak může Kim zaútočit na americkou základnu na ostrově Guam v Tichém oceáně nebo na americká plavidla v téže oblasti. Čína se zase obává americké přítomnosti v oblasti, kvůli tomu ostatně drží severokorejský režim při životě jako nárazník mezi americkými jednotkami v Jižní Koreji a vlastním územím. Očekává se, že na případné rozmísťování dalších amerických protiraketových systémů může reagovat provokacemi v Jihočínském moři, kde se s několika dalšími státy pře o tamní ostrovy. Scénářů vedoucích k eskalaci konfliktu je nepřeberná řada.

Američané přitom nemají mnoho možností. Prezident Obama – jak vyzvěděli právě novináři The New York Times – se snažil zhatit severokorejské raketové inženýrství s pomocí systematických kyberútoků, jež snad i nějakou dobu fungovaly, k zastavení programu však nevedly. Zvažovaly se údajně i útoky proti jaderným zařízením, ty ale plánoval už Bill Clinton v roce 1994 a odstoupil od nich z obavy, že Severní Korea v odvetě vyvolá válku s Jižní Koreou.

Světlem v temnotách je v komplikované situaci poněkud překvapivě dosavadní vystupování Donalda Trumpa. Ten sice během předvolební kampaně svým přístupem ke spojeneckým závazkům zneklidnil Japonsko i Jižní Koreu podobně, jako své partnery v Severoatlantické alianci, od té doby však svůj postoj zjevně přehodnotil. Už během nedávné návštěvy japonského premiéra Abeho v USA, během níž provedl Pchjongjang další test jedné ze svých raket, reagoval Trump na jedné straně uměřeně a státnicky, na druhé jednoznačně potvrdil plnou podporu Japonska a ubezpečil svého hosta, že Amerika dodrží své závazky. Totéž se opakovalo minulý týden, kdy Trump po provokativním čtyřtestu telefonoval s potvrzením „stoprocentní podpory“ do Japonska i Jižní Koreje, kam navíc urychleně poslal Číně navzdory již zmíněný obranný štít.

Již v únoru cestoval do Tokia i Soulu dnes už odstoupivší poradce pro národní bezpečnost Michael Flynn a tamtéž směřovala první zahraniční cesta novopečeného ministra obrany Jamese Mattise. Těkavý americký prezident se v choulostivé otázce jihovýchodní Asie velmi rychle přestal chovat jako maniakální uživatel sociálních sítí a přeřadil na sérii promyšlených kroků a vystoupení, včetně telefonátu do Pekingu, v němž v rozhovoru s prezidentem Si Ťin-pchingem potvrdil zachování politiky jedné Číny, což po svém zvolení původně zpochybnil. Bez základní spolupráce s Čínou se problém Severní Koreje určitě neobejde.

I tak je ovšem situace okolo Severní Koreje maximálně komplikovaná. Epicentrum světové nejistoty se dnes nachází na Korejském poloostrově.