S defétismem na Zemana

Skoro se zdá, jako by se minulý čtvrtek v Česku odehrálo druhé kolo prezidentských voleb a vyhrál Miloš Zeman. Na jedné straně sledujeme euforickou radost Zemanových příznivců, že se v září třiasedmdesátiletý nemocný muž s chatrnou disciplínou v životosprávě, a tedy permanentně ohrožený na zdraví pouští do nelehkého klání o další pětiletý prezidentský úřad. Tábor odpůrců neskrývá naopak poraženeckou náladu, jako by měl být závod rozhodnutý jen tím, že se Zeman přihlásí. Vše stvrdil politolog Stanislav Balík, když minulý týden na serveru DVTV prohlásil, že si neumí představit situaci, v níž by Zeman prohrál. Sloužící prezidenti prý obvykle druhý termín vyhrávají a v Česku to nebude jiné. Zkusme ale zapojit trochu víc fantazii: co když je otevřená volba skutečně otevřená?

Kdo se nebojí dát číslo občanky?

Skepsi nad šancemi Zemanových protivníků devalvuje už jen fakt, že jejich jména ještě ani pořádně neznáme. Ale především – nálada ostře kontrastuje se záplavou kritiky, která se na Zemana od prvních měsíců jeho mandátu snáší. Stačí zalistovat v paměti: navzdory předvolebním slibům o prezidentovi dolních deseti milionů českou společnost promyšleně rozdělil, vyrobil „pražskou kavárnu“ a udělal z ní veřejného nepřítele. Své názorové odpůrce celkem běžně tituluje „idioti“. Vysmívá se pravidlům včetně docela důležité povinnosti vybavit svého kancléře bezpečnostní prověrkou. Kvůli ješitné pomstychtivosti odmítá plnit ústavní úkoly, jako je jmenování univerzitních…