Čáp nebo nějaký umělec...

Vstávám po šesté, dopisuju tabulku s harmonogramem projektu, narychlo snídám a vařím pu-erh do malé termosky. Představuju si, že jedu na staveniště, kde se ke konci zimy bude čaj v kabelce určitě hodit. Cestou se zdržím v tiskárně, abychom tabulku měli i jinak než na displeji notebooku, a dobíhám na sraz s ostatními.

Něco před devátou vyjíždíme z Prahy ve složení Emma, Markéta, Zbyněk a já. Rádio i navigace hlásí nehodu na D1, teoretizujeme, kudy to nejlíp objedeme. Vítězí „stará benešovská“ a téma objížděk střídá diskuse o současné výtvarné scéně: o galeristech, kurátorech, výstavách i jednotlivcích.

Zjišťujeme, že jsme všichni v nějakém životním stadiu studovali na katedře dějin umění, porovnáváme letopočty imatrikulací a kvalitu českého a zahraničního školství. Blížíme se na Vysočinu a navzájem si doplňujeme informace o tom, co se o Vysočině traduje, jak moc je to osudový a neúrodný kraj. Zábrana, Ságlová, Jirous…

Venku je krásně, kolem nás jsou převážně pole, asi bramborová. Vracíme se na dálnici ve víře, že nehoda je pryč. Ta, kterou jsme objížděli už pryč je, ale jako bonus potkáváme housenku ze sražených kamionů na tzv. Dubčekově 88. kilometru. Shodujeme se, že na tom něco bude, že to není jen tak, aby se havarovalo na přehledném místě těsně před Humpolcem!

V půl jedenácté jsme na místě. Vítá nás Zdeněk a společně procházíme tovární halu č. 8 – naše budoucí působiště. Probíhá rekonstrukce, dělníci se nezastaví. Ukazujeme si pomyslné příčky, kráčíme mezi složenými kvádry a říkáme si, kde co bude. Tady bude kavárna a tamhle v rohu knihkupectví bude vidět kus komína… Ukazujeme na strop, který časem zmizí, jedeme na půdu omrknout nový krov, ve výtahu s námi je kotouč plný malty.

Markéta se Zbyňkem, kurátorka a architekt, viděli vše, co potřebují, pro přípravu první výstavy a vracejí se do Prahy. Ve zbylé trojici Zdeněk, Emma a já se přesouváme na další jednání. Projíždíme městečkem a já u toho přemýšlím, že si koupím nové kolo a budu to tu vesele brázdit. Jednáme ve velkorysém a malebném domě, takhle si představuju domy v Aspenu.

Zasedáme k velkému stolu s výhledem. Parádní prostředí na schůzku. Na řadu přichází moje ranní tabulka. Přidává se k nám Bára, ve čtyřech diskutujeme společnou pracovní budoucnost, co kdo kdy jak. Na oběd skoro není čas. Odpoledne máme ještě další dvě schůzky. Po obědě přichází zájemce na pohovor na pozici asistenta kurátora, potom se k nám přidávají další kolegové z Prahy (Krištof a to druhé jméno jsem zapomněla) a následuje schůzka s architekty nad výstupy z kontrolního dne. Konzultujeme technologie, moc tomuto nerozumím, ale zní to skvěle. Moderní muzeum výtvarného umění se vším všudy.

Do Prahy přijíždíme po páté. Cestou od auta přes Kampu vstřebávám zážitky a vybavuje se mi kniha, kterou jsem četla na podzim. Je to kniha o štěstí v práci s popisným názvem Jak být šťastný od 9 do 5. Takhle nějak to vypadá v praxi, říkám si cestou domů. Těším se po celém dni na svého psa, brzy mu 8smičku ukážu. Nejvíc se ale těším na budování nové instituce, na práci s prima lidmi, na nový život na malém městě, na otevření galerie v listopadu… Nová galerie na Vysočině, to je sen. Bude to ještě hodně práce. 8smička má navíc krásný komín, na který může přiletět čáp nebo nějaký umělec, uvidíme… Pu-erh z termosky v kabelce si dám až doma, na ten nebylo ani pomyšlení.

Marcela Straková,

kulturní manažerka, 8smička