Taková normální sobota

V šeru ranní mlhy se v prastarých zahradách na úpatí Stolických vrchů objevují a mizí ovocné stromy. Je krátce po šesté a ticho se dá krájet. Cesta vzhůru mi nikdy netrvá déle než deset minut, po pár zatáčkách stezkou obrostlou kapradím, mechem a lískami na skalách začnou vykukovat obrysy malého hospodářství. Je sobota, přítelkyně Zuzka ještě spí. O hospodářství se stará ve všední dny hlavně ona, já učím v nedalekém městě a jsem rád, když si o víkendu může oddechnout.

Je pod nulou, fouká chladný vítr, mlha se vytrácí a celý den pak svítí slunce. Rychle udělám čtyři hromádky sena a přepočítávám, kdy bude třeba doplnit zásoby. Vypouštím všechny koně a chvíli je pozoruji. Quarterka Žaklín se majestátně rozkročí a vymočí se před zraky všech, abychom věděli, kdo je tady šéf. Slovenská teplokrevnice Olympia ji elegantně obejde a namíří si to dolů svahem k potoku. Shagyaarabka Sheilla vyskočí z boxu a chvíli jen tak jakože skotačí, ve skutečnosti však již nenápadně míří k jedné z hromádek sena. Poník Betyna zatím vše sleduje ze svého boxu a malý modrooký poník Spiker se mezitím v nejvzdálenějším rohu přehrabuje v seně.

Boxy a výběh vyčistím ještě před snídaní, cítím se jako můj pradědeček – sedlák, který před téměř osmi desetiletími také nezasedl ke stolu dříve, než byl jeho statek obhospodařený. Dnes si k nám přijde zajezdit několik rodin s dětmi. V létě sem chodí děti z nedalekého dětského domova. Nikdy nezapomenu na jejich radostné a klidné oči, když se poprvé dotýkaly koňských žíní, když je česaly, opíraly se o ně, vodily po louce a vozily se.

Zuzka přiváží kluky z osady, nejprve si domlouváme jarní čištění pastvin. Domluva vždy platí, volat si nelze, nechytají signál. Čištění je úmorná práce se sekačkou, křovinořezem a motorovou pilou. Pak se spolu najíme, dáme si rychlou kávu a pustíme se do řezání a kácení dřeva. Zuzka zatím připravuje snídani pro dvě děti A. a L., které má v péči.

Klukům z osady nemusíme nic vysvětlovat, jen je jako vždy poprosím, aby si dávali velký pozor při řezání. Po úrazu by nejspíš ztratili jedinou možnost přivýdělku a musí se přece starat o své rodiny. Pracujeme svižně, přestávek je jen pár, tak akorát na cigaretu. Během práce si vyprávíme, vzpomínáme a hodně se smějeme. Po čtyřech hodinách je dřevo naskládané v kůlně a jdeme obědvat. Zuzka se svou dcerou Nikou zatím rozdělují šatstvo. Věci dostáváme od několika dobrých lidí z různých koutů Slovenska. Často se sami ptají, co kdo v okolí potřebuje.

Odpoledne přichází mladá rodina žijící část roku v Rumunsku. Darují nám nádherné keramické misky ze Sedmihradska, jejich dvě dcery se hned dávají do čištění kopyt Betyny a Sheilly. Když odcházejí, akorát přichází náš dlouholetý kamarád M. s rodinou. Zatímco malá slečna jezdí s Nikou na Olympii, povídáme si o situaci ve vyloučených komunitách, vzdělávání, společnosti a politice. M. s přítelkyní jsou optimisté, my ne.

Večer, když jsou koně zavření v boxech a Nika hlídá spící děti, odjíždíme se Zuzkou na chvíli do Betliara, kde se s přáteli setkáváme při čtení z M. nové knihy Analfabet. Cestou zpět si povídáme o dnešním všedním a zároveň výjimečném dni. Toho, že k nám přicházejí lidé ze všech možných koutů, setkáváme se, povídáme si, pomáháme a vzájemně se podporujeme, si velmi vážíme.

V noci ještě pracuji na projektu kulturního centra, které chceme s kamarády zprovoznit v budově františkánského kláštera v Rožňavě, a Zuzka dokončuje článek pro svůj blog o zapomenutém židovském hřbitově, o nějž se stará, i o Židech v Dobšiné. Když Zuzčina fenka husky Chhava zaškrábe na vchodové dveře, pustíme ji dovnitř, zkontrolujeme spící děti a pro dnešek končíme.