Plavat ke správnému břehu

Když Bohdan Sláma v roce 2001 debutoval Divokými včelami, byl obratem pasován do pozice nového výrazného hlasu české kinematografie. Hlasu, který může relevantně znít i za hranicemi. Jeho druhý film Štěstí, který se v roce 2005 stal pátým českým nejnavštěvovanějším titulem (na sociální drama přišlo úctyhodných 190 tisíc diváků), toto postavení potvrdil. Ceny ze zahraničních festivalů i České lvy se sypaly.

Rodák z Opavy, který se na FAMU dostal přes ČVUT a od začátku měl image „svéráze“, se nikdy nezhlédl v pražském „intelektuálním světě“ a jako tvůrce z okraje točil o okrajích společnosti. Nejnovějším filmem Bába z ledu se teď ale zřetelně posunul do středního proudu. Z tvůrce, který měl díky propracovanému (aspoň v porovnání s místními kolegy) stylu a smyslu pro autenticitu podle dobových kritiků šanci něco znamenat v evropském kontextu, se stal režisér, jemuž je ve finále nejlépe v prostoru vymezeném českými hranicemi.

Zahnívající cibulák

Bába z ledu je Zuzana Kronerová, žena v důchodu, která žije pro své dva zhýčkané syny a podle představ zesnulého muže, jenž si potrpěl na dekorum, pod nímž to ale trochu hnilo. Setkání s otužilcem Broňou a jeho partou užívající si života ji vyvede z kruhu sebeobětování. Film se točí kolem tradičních témat všech Slámových filmů: (rodinných) vztahů a hledání identity. Ale, tady podobnost s jeho předchozí tvorbou víceméně končí. Bába z ledu je jiný typ filmu, než jakými na sebe režisér v…