Byla to kulturně-záchovná činnost

Nakladatelství Torst nyní vydalo pod názvem Křižovatky vámi editovaný, devítisetstránkový výbor z díla Mileny Jesenské.O naší nejvýznamnější novinářce 20. století se tu kvůli nacistům a později komunistům nesmělo dekády mluvit a spousta textů se ke čtenářům dostává vůbec poprvé od jejich publikování za první a druhé republiky.

Ano, většina z nich.

Které vás během bezmála čtyřicetiletého průzkumu nejvíc překvapily?

Překvapilo mě, jak ostré postřehy měla v recenzích. Jednou jsem její okopírovanou recenzi knížky sovětského spisovatele Alexandra Nevěrova Taškent, chlebové město z roku 1925 dala přečíst profesorovi ruské literatury žijícímu ve Spojených státech Jiřímu Gibianovi a on byl také konsternován. Recenzí nenapsala moc, ale jsou tam.

Proč jich nenapsala víc?

Ona by byla ráda, ale na to tehdy byli jiní. Jesenská samozřejmě netoužila být celý život autorkou ženských rubrik, kde začínala. Módní referentku dělala dlouho, ale s žádným velkým nadšením. Jenže ženská novinářka byla tenkrát odsouzená buď k psaní o módě a domácnosti, nebo k překladům. Přesto začala psát reportáže z Vídně, když tam ve dvacátých letech žila s Ernstem Pollakem, a později i povídky a pohádky pro děti a dospělé. Ta žánrová rozrůzněnost mě hodně překvapila.

Když si člověk čte Křižovatky, všechny texty spojuje pronikavost jejích postřehů. Bylo právě tohle tím, co tehdy dominantně mužský svět v redakcích časopisů a novin přesvědčilo, že Jesenská nemusí psát jen o módě?

Kromě přesnosti postřehů měla velký pozorovací talent a obrovský smysl pro detail. Velice přesné a pěkné jsou už její fejetony z Vídně, které jsme bohužel nepublikovali všechny, protože by se do knížky nevešly. A pak zejména její reportáže ze Sudet z konce třicátých let psané pro Přítomnost, které Petr Pithart na česko-německé konferenci před třemi lety dal právem na rovinu k textům Ferdinanda Peroutky.

Musela tu zůstat

O Peroutkovi Jesenská v roce 1933 do Tvorby napsala, že se jeho kritika komunismu neobejde bez „laciných vtipečků“. Přesto v jeho Přítomnosti v letech 1937–1939 pracovala a po jeho zatčení nacisty týdeník vedla. Svědčí to spíš o Peroutkově velkorysosti, nebo o jejím výjimečném intelektu, který byl pro šéfredaktora důležitější než osobní spory?

Já myslím, že to svědčí o obojím. Peroutka jí šéfoval už ve dvacátých letech v Tribuně, znali se celou meziválečnou dobu a on musel poznat, co v ní jako v autorce je. I když si potom na čas přestali vyhovovat, protože Milena se stala nepřehlédnutelnou součástí levicové avantgardy, ke které měl Peroutka opravdu dost negativní vztah.

V souvislosti s nekonečnou debatou o Peroutkových textech po Mnichovu se nelze nezeptat, jestli se atmosféra druhé republiky nějak projevila na textech Mileny Jesenské.

Peroutka nacistický režim samozřejmě nenáviděl, ale snažil se být po Mnichovu střídmý a věcný. To Milena nikdy nedovedla, v článcích byla osobně angažovaná. Takže příliš neprojevila.

O 15. březnu 1939, kdy k nám vstoupili okupanti, napsala, že „nikdy neslyšela tolik lidí mlčet“. Nepřemýšlela, že bude raději mlčet i ona a přestane už předtím v nesvobodných podmínkách veřejně publikovat?

Toho nebyla schopna. Doktorka práv Rokyta Illnerová, která s Milenou pracovala v Národních listech a po jejím zatčení nacisty se starala o její dceru Honzu, mi v osmdesátých letech říkala, že v těch dnech se Jesenská neudržela doma: pořád byla venku a pozorovala situaci. Honzu nechala doma, nechala jí jídlo nebo jí dala peníze, aby se někam došla najíst, a sama byla pořád mezi lidmi. Kdežto Peroutka odjel na venkov, aby si ty vzrušené situace raději promýšlel v klidu.