Bulvární historky
Čeští tvůrci našli odvahu k osobnímu přístupu k moderní historii. Co nového nám ale může říct nahý národní umělec nebo záliba Jana Masaryka v kokainu?
Holá zadnice herce Zdeňka Štěpánka. Jan Masaryk šňupající kokain srolovanou bankovkou s portrétem svého otce TGM poté, co si to „rozdal“ s blonďatou krasavicí a chystá se vrhnout do víru hédonistické party. Nahý Edvard Beneš přebírající zdrcující depeši o mnichovské dohodě. První výjev je ze série Bohéma, která právě skončila na ČT a dramatizovala život předních českých filmařů a herců za protektorátu a v komunistické totalitě. Druhý z historického filmu Masaryk, jenž vstoupil do kin. Třetí ze čtyři roky starého Českého století, jehož tvůrci se podívali neotřele na mezníky novodobých československých dějin.
Hlavně Bohéma minulé týdny hýbala kvůli zobrazení historických postav sociálními sítěmi. Padala silná slova, ale obecně platí, že se čeští tvůrci zařazují do trendu historické fikce, který velí vykládat dějiny volněji a používat je jako osu pro autorské sdělení. Licence a odvaha jsou obecně cenné. Stejně tak je ale třeba se ptát, proč se filmaři tak často místo skutečné svébytnosti uchylují k bulvárnějšímu pohledu.
Kolikrát ještě?
Snaha o takzvaný revizionistický pohled na dějiny je nyní mezi českými tvůrci populární. Trend odstartoval snímek Hořící keř o Janu Palachovi. Nepřeříkával známá fakta, ale o činu na protest proti okupaci osmašedesátého vyprávěl přes paralelní osudy lidí, kterých se dotkl. Scenárista Štěpán Hulík tak opustil v Česku oblíbenou rekapitulaci dat a událostí a na obecně známé nahlédl…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
