Nešlo o praporky, ale o život

Co si pod tímto pojmem představit?

V rámci skautingu to byl výjimečný fenomén. Šlo v podstatě o klasické skautské oddíly, které v dětech a mladých lidech rozvíjely kromě etických a mravních hodnot také sociální a fyzické schopnosti, učily sounáležitosti s přírodou a pomoci slabším… Kromě výchovy však šlo také o přípravu na imigraci do nové vlasti. Přidanou hodnotou byla alija, tedy plán na přesídlení Židů do Palestiny a vybudování samostatného židovského státu.

Jak oddíly pracovaly?

Na stejných principech jako ty klasické, také většina z židovských skautských a mládežnických organizací byla součástí Federace čs. skautů a Svazu skautů a skautek RČS. To znamená, že členové a členky skládali skautský slib, dodržovali „desatero“ skautského zákona, měli klubovny, kde se scházeli, učili se morseovku, signalizaci praporky, jezdilo se na letní a zimní tábory, na výpravy… Ale k tomu navíc výuka hebrejštiny, dějin Palestiny a u táboráku místo zpěvu Červená se line záře zněly hebrejské písně.

Velká část československých Židů ale byla asimilovaná a myšlenka sionismu byla spíše kavárenskou záležitostí.

Samozřejmě byla období, kdy se v oddílech přetlačovalo skautské se sionistickým a naopak. Avšak po nástupu Hitlera k moci se v následujících letech skauting vytrácí a začala převažovat příprava na odchod do Palestiny. Tady už nešlo o praporky, ale o život. Součástí práce v oddílech a židovských organizacích byla například i hachšara, rukodělný a zemědělský výcvik – pro odchod do Palestiny, kde se teprve vše budovalo, dostal certifikát přednostně ten, kdo hachšaru absolvoval.

Odlišovali se skauti i navenek?

Třeba barvami stejnokroje, modrou a bílou, kterými se hlásili k sionismu. Nebo skautským pozdravem: v příručce organizace Tchelet Lavan se popisuje, že skautský pozdrav – tři prsty zdvižené vzhůru a palec kryjící malíček – znamenají tři pilíře židovstva: lid, zemi a řeč, palec kryjící malíček pak podporu slabšího. Což je rozdíl od klasického skautského pozdravu, kde tři vztyčené prsty znamenají tři body skautského slibu a tři skautské principy. Lišil se také pozdrav, místo „Buď připraven“ se používalo „Chazak v’emac“ („Buď silný a odolný“).

Kde oddíly působily?

Na desítkách a stovkách míst v českých zemích, na Moravě, v Sudetech, na Slovensku i Podkarpatské Rusi; nejsilnější koncentrace byla ve velkých městech jako Praha, Brno, Bratislava, Košice, Ostrava, Olomouc či Prostějov. Šlo o organizace jako například zmíněný Tchelet Lavan, jehož oddíly působily převážně v německy mluvících oblastech Sudet a ve třicátých letech měly na pět tisíc členů. Naopak třeba El Al byl zaměřený na česky mluvící asimilovanou mládež.

Co vás k pátrání po historii a pamětnících židovského skautingu přivedlo?

V historii československého skautingu jde o téměř neznámou a zapomenutou věc. Během druhé světové války mnoho členů odešlo bojovat do zahraničních armád nebo působili ve zdejším odboji, třeba v Praze v Karlíně existoval židovský spojovací oddíl, na Slovensku byli členové hnutí Mladý strážce aktivní v partyzánském hnutí. Jednou z aktivit byla také tzv. Hilfsdienst, pomocná služba starým a nemocným, často dezorientovaným lidem, kteří dostali povolání do transportů do Terezína. Pomáhali jim zařídit, co bylo třeba, sbalit se, doprovodili je na shromaždiště k Veletržnímu paláci… Obrovská pomoc a sounáležitost pak následovala v Terezíně; jejím synonymem je jméno Fredyho Hirsche, který měl v Terezíně na starosti děti a mládež a nakonec zahynul v terezínském rodinném táboře v Osvětimi-Březince.

Kde pátráte?

Většinu materiálů, kronik, písemností, časopisecké tituly, pozůstalosti se vzpomínkami pamětníků musím hledat v archivech v Izraeli. Lidé před válkou, ale i ti, kteří pak po „vítězném“ únoru odcházeli do Palestiny, všechno brali s sebou.

Po desítkách let vznikl v Praze skautský židovský oddíl. Co může dětem přinést?

Totéž co tehdy: pocit sounáležitosti, hrdosti na svůj původ. Propojení se skautingem je k tomu může nasměrovat. Mají na co navazovat.