Jen ne Vánoce
Respekt 51–52/2016
Autorka hned v úvodu výstižně shrnuje obsah celého článku: „Vánocům se vyhýbám jako čert kříži.“ Se stejnou negativní energií, negativními emocemi a rozkladně je totiž celý text psán jakoby emisarem samotného „zlého“.
Proč už jako dítě tyto svátky neměla ráda, je otázka spíše pro psychologa, sám jsem žádné dítě, které by Vánoce nemělo rádo, dosud nepotkal.
Mordování kaprů na veřejnosti, vyřvávání vánočních písní v obchodech nejen o adventu, ale ještě před ním, marketingová postava Santy apod., to vše je příjemné málokomu a bylo o tom ve fejetonech počínaje Nerudou i jinde vypsáno moře inkoustu. Ale obvykle v jádru s laskavým vztahem k podstatě Vánoc, s občasnou pointou typu „nakonec jsem šel pustit kapra zpátky do Vltavy“.
U autorky tomu tak není, zejména nenabízí vůbec žádnou alternativu, co namísto navrhované „demontáže“ významného, lidi „dobré vůle“ spojujícího svátku dosadit, aspoň vnitřně, čím vzniklé vakuum vyplnit. Obávám se, jak ukazuje historie, že taková prázdna i náhrady jsou pravidelně nejen horší, ale většinou doslova tragické. Hlavně, prosím, už žádné „kulturní revoluce“, jakobínské revoluční kalendáře nebo futuristické manifesty, snažící se zničit tradice.
V článku nechybí ani v současnosti téměř „povinné“ otření se o Trumpa, jak se stalo u liberálních novinářů jakýmsi rituálem. Trumpovi lze jistě vyčítat mnohé. Ale to, že si kdokoli kdekoli dá na dveře svého příbytku v Americe nebo v Evropě v tuto dobu vánoční výzdobu, určitě ne. I tzv. polická korektnost má své meze.
Petr Štěrba, Praha
Kam stát nepatří
Respekt 51–52/2016
Chápu dobrou myšlenku textu, který uvažuje nad důležitými tématy nových vyhlášek a zbytečných omezení osobní svobody občanů v jejich důsledku. Srovnávat však protikuřácký zákon s problematikou EET nebo home office je podle mého názoru naprosto nemístné.
Nekouřit v restauracích a uzavřených prostorách zvládla většina států v Evropě a připadá mi nešťastné být na něco takového hrdí jako na nějaký svůj „střípek svobody, který jsme si udrželi“.
Na rozdíl od pití alkoholu nebo jiných věcí není kouření problémem estetickým, ale představuje velkou zodpovědnost a moc v rukou kuřáka vůči jeho okolí. Nemusíme se hned bavit o smrti či rakovině, která v nápisu na kaž- dé krabičce zní spíše abstraktně a vzdáleně, abychom pochopili, že aktivní i pasivní kouření ubližuje.
Je mi dvacet let a jsem studentka umělecké školy, vyhledávám a podílím se na kulturních aktivitách, zajímá mě společenské dění… Pobyt v zakouřeném prostředí mi však způsobuje prudké alergické reakce a zdravotní komplikace, kvůli kterým se takovým místům musím vyhýbat. Váš argument „když mi kouř vadí v restauraci, tak do podniku prostě nejdu…“ by byl akceptovatelný v Praze nebo Brně, pro zbytek státu funguje spíše jen jako hořký posměšek, vmetený do tváře těm, kdo nemají na výběr a nemohou se bránit.
Posouvání hranic kouření coby společenského zvyku může být ze začátku nepříjemné. Ze stejných důvodů to ale pro mě naopak představuje reálnou sociální diskriminaci, až šikanu, a na regulaci ze strany státu čekám jako na vysvobození. Nedává mi smysl, proč by mělo být právo na čistý vzduch a bezproblémové dýchání převálcováno „svobodou“ kuřáků, kterou jim stejně nikdo nebere.
Hana Pololáníková
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].