Tři genomy

Na konci 19. století se zdálo, že svět venku za oknem je vyřešen. Mladému Maxi Planckovi učitelé doporučovali, ať jde raději studovat biologii, ve fyzice lze totiž už jen paběrkovat. Ještě v roce 1900 pronesl lord Kelvin památný výrok, že jediné, co zbývá, je dosypávat další desetinná místa. Budoucnost přinese přesnější přístroje, ale nic víc. Sir Arthur píše Sherlocka Holmese: svět je na dlani, na všechno se dá přijít, stačí se jen dobře dívat. Jan Neruda věští v Písních kosmických: „Před žádnou, žádnou záhadou své šíje neskloníme.“

No. Po více než 100 letech jsme přinejmenším mnohem pokornější. Einstein s Planckem vyhodili starý dobrý trojrozměrný způsob uvažování do povětří, fyzika nového milénia rezignovala na teorii všeho a vše se zdá být mnohem tajemnější a výstřednější, než jsme mysleli. Pár dní máme na stole gravitační vlny a doklad, že černé díry existují. Prostor se kroutí a trhá jak houba na mazání tabule a ano, ano, kdyby naše Země měla objem kostky cukru, byla by z ní černá díra též.

V molekulární genetice je to stejné. Sotva jsme v roce 2003 přečetli genom člověka, přišla epigenetika a s ní druhý genom, epigenom. Epigenetická dědičnost přinesla vědomí, že písmena DNA nejsou vše, že se mnohé důležité informace předávají i jinak a že genetická nemoc nemusí být způsobena jen špatným genem jako spíše tím, že se správný gen přepíše příliš málo, příliš mnoho, příliš jindy nebo příliš jinde. A sotva jsme pochopili tohle, led se probořil znovu, a přišel…