Peřiny a chléb

Románová prvotina Romany Křenkové se dočkala nadšených reakcí třeba od Josefa Rauvolfa („výtečně dokáže vtáhnout čtenáře do děje“) či Zdenka Pavelky („objev roku“). Nepřekvapuje, že oslovuje recenzenty starší. Jde totiž o autobiograficky laděný životní příběh na pozadí doby od raných šedesátých let takřka do současnosti. A když nás masová média monotónně zaplavují obrazy minulosti kolorovanými na vděčné vlně nostalgického vzpomínání, pamětník uvítá změnu – připomínku, že ta doba byla hlavně hnusná, byť jsme byli mladí a možná krásní.

Česká literatura tuto korekci nabízí v posledních letech  vytrvale a je pozoruhodné, že se o to starají převážně ženy-pamětnice – do jisté míry Věra Nosková, výrazně Sylvie Richterová či Milena Slavická. Křenková (1955) si vedle nich nachází pole dosud volné: její román se důsledně oprošťuje od jakéhokoli lyrismu. Dominuje mu přesný popis, který umí evokovat konflikty, v nichž se osobní život střetával s nadosobním řádem reálného socialismu či divokých let devadesátých. Zároveň je to próza – inu, jinak to asi říct nejde – výrazně feministická. Ne proto, že ji napsala žena, ale že exponuje cíleně jen ženský svět, a to skrz rozvržení příběhu, kde životní osud vypravěčky rámuje její matka na straně jedné a dcera na straně druhé; muži jsou tu vykonavači funkcí.

Román vypráví příběh života na okraji, v lecčems analogický k Pelcově … a bude hůř. U Křenkové však v centru nestojí komunita, byť leccos o prostředí mladých křesťanů…