Vlastní cestou

V Lucku jsem zažil „atak“ trupendivize. Co o tom říci? Prostě šílenství! Šílenství lidí i zvířat. Strašlivý masakr, peklo, ale i tím jsem prošel zdráv. Luck jsme dobyli. Hodně zajatců, spousty mrtvých na obou stranách. Vzpomínám na svoji válečnou kořist! Bylo to dvanáct čerstvých vajec, snědl jsem je všechna k večeři. Po Lucku nastala úplná idyla, neboť nepřítel ustoupil. Zato počasí se zhoršilo, nebe se zatáhlo šedivými mraky a lilo jako z konve. Cesty se proměnily opět v záludné bažiny. Byli jsme promoklí na kůži. Po zádech nám stékaly praménky vody, které nepříjemně mrazily. Obraz krajiny se změnil, byl nekonečně smutný, jak dovede být smutná jen východní krajina. Ani nám nebylo veselo. Díval jsem se zpět na zvolna a těžce postupující kolony vojska a v duši se mi probouzely podivné vidiny, ne nepodobné snům. Unavená, mlčící masa lidí i koní, pochodující v hustém dešti, působila skoro neskutečně, až přízračně, jako by to pochodovala mrtvá armáda. Vyhublí vojáci, kymácející se v sedlech na vyhublých koních, vypadali fantasticky, neskutečně, jak se vynořovali a zase ztráceli v mlze.

Byl jsem unesen děsivou, skličující nádherou tohoto zjevu. Litoval jsem, že nejsem malířem, skladatelem nebo básníkem. Ani špetka bojovnosti nebyla v těchto stínech, ani stopa radosti z minulého vítězství, jen strašlivá únava a lhostejnost se zračily v jejich očích. Konečně přišel večer a s ním rozkaz k odpočinku. Kde si však odpočinout? Hledal jsem dlouho aspoň poněkud tvrdší půdu. Zavedl…