Velké mlčení kolem jedů

Tento komentář se umístil na 2. - 6. místě v první ročníku Ekopubliky – Ceny za environmentální publicistiku. Kolegovi  Martinu Uhlířovi gratulujeme a text při této příležitosti odemykáme. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem. 

Redaktorka Českého rozhlasu se s ironií v hlase ptá analytika energetického trhu: „Máme tedy zhasnout ve studiu žárovky, abychom ušetřili za elektřinu?“ Analytik vzápětí vysvětluje, že by ani takový úkon v principu nezatracoval, šetření energií se v účtech určitě projeví. Rodina pomůže svému rozpočtu třeba i tím, že odmrazí lednici, dozvídají se posluchači.

Několikaminutová diskuse o energetice, kterou vysílal rozhlas minulý týden, byla ovšem zajímavá především tím, co nezaznělo: absencí jakéhokoli ekologického pohledu. Co na tom, že výroba elektřiny z neobnovitelných zdrojů – a té je v české síti převážná většina – neodvratně poškozuje životní prostředí. Vypnout zbytečné spotřebiče má smysl jen tehdy, pokud nám to hned teď šetří peníze.

Nejspíš v tom však nebyl žádný úmysl, takhle se debaty o energetice v Česku prostě vedou. Ekologie je často v médiích pojímaná jako sprosté slovo, výmysl rozmazlených elit nebo rovnou ekologických radikálů. Ve skutečnosti je to ale složitější. Různé průzkumy veřejného mínění ukazují, že česká veřejnost se o životní prostředí celkem zajímá a není vůči zeleným tématům zvlášť nepřátelská.

Přes letitou masáž ze strany Václava Klause a jeho ideových souputníků si například výrazná většina Čechů uvědomuje, že změna klimatu je vážný problém, který přinejmenším zčásti zavinil člověk. V nedávném průzkumu, jejž si objednalo sdružení nevládních organizací Zelený kruh, pak dvě třetiny lidí požadovaly, aby se ochranou životního prostředí čeští politici více zabývali. Jako jednu z priorit jmenovali tragicky znečištěný vzduch v Ostravě i jinde, který zdejší politická debata také ve velké míře ignoruje. Proč politici na tuhle objednávku neslyší? A proč není tlak veřejnosti daleko silnější?

Bez vize

Mlčení politiků je tady skutečně zarážející. Na otázku, jak řešit zdraví nebezpečný vzduch na Ostravsku či v Praze, nabízejí obvykle jen vyhýbavé odpovědi. Nejsme svědky diskusí například o tom, proč stát pomocí kotlíkových dotací podporuje spalování uhlí v domácnostech, které dál vzduch zhoršuje.

Stejný nezájem ale provází i další témata, třeba otázku, co udělala vláda pro šetrnější zemědělství. Před volbami strany současné vládní koalice slibovaly, že zlepší ochranu půdy. Udělaly pravý opak, zastavět ornou půdu je teď snazší než dřív. Podobné je to s recyklací odpadů – byla omezena ve prospěch spaloven. V rozporu s předvolebními sliby zeslábla role veřejnosti při rozhodování o nových stavbách, vláda částečně prolomila limity pro těžbu uhlí. Někde lze Sobotkův tým pochválit, například za podporu šetření energií nebo solárních elektráren na střechách rodinných domů, obecně je však česká politická reprezentace stále ve vleku různých lobby a nemá moderní ekologickou vizi.

Více než polovina Čechů přitom dýchá vzduch, který poškozuje dědičnou informaci a může vyvolat rakovinu. Látky, jež obsahuje, zkracují život, snižují plodnost mužů, způsobují astma, kardiovaskulární problémy nebo cukrovku. Podle nových výzkumů smog dokonce ovlivňuje IQ dětí a podílí se i na vzniku Parkinsonovy a Alzheimerovy choroby.

Potřebujeme víc času

Proč se tedy politici problému více nevěnují a nepoužívají ho jako argument v kampaních? Například proto, že snadná řešení už byla vyčerpána a ta obtížná bolí. Na Ostravsku, kde bývá v zimě v ovzduší i šestkrát více karcinogenních látek, než povoluje limit, je největším problémem těžký průmysl. Hutí, koksoven, železáren či elektráren je tu prostě moc pohromadě. Zavření některých z nich by ovšem ohrozilo pracovní místa, což v regionu, kde nezaměstnanost patří k nejvyšším v zemi, není jednoduché. V Praze, kde vzduch nejvíce znečišťuje doprava, by se řešení hledalo snáze, radnice si ovšem nechce rozhněvat voliče-motoristy.

Dlouhodobé ignorování životního prostředí a neplnění předvolebních slibů politikům prochází, protože tlak veřejnosti je v tomto ohledu příliš slabý. Ostatně ani v Ostravě, kde je situace skutečně vážná, nejsme příliš často svědky protestů rodičů nebo dětských lékařů. Částečnou odpověď na to, proč je česká veřejnost tak vlažná, nabízí i citovaný průzkum Zeleného kruhu, který odhaluje zajímavý rozpor: znečištění životního prostředí pokládají za problém dvě třetiny lidí, týmž respondentům však zároveň nevadí přemíra automobilové dopravy. Dalo by se to vyložit i takhle: chceme sice dýchat čistý vzduch, ale nedej bože, abychom se kvůli tomu museli omezovat.

V jistém smyslu se však rozpolcenosti a určité pasivitě české společnosti nelze divit. Západní státy prošly desetiletími složitých diskusí, ekologická legislativa tam vznikala postupně a lidé měli mnohem více času vnímat její kladné dopady – čistší prostředí nebo pracovní místa v nových oborech. U nás se většina ekologických předpisů přijala narychlo, bez větších debat, během tří let kolem vstupu do Evropské unie. Životnímu prostředí to bezesporu pomohlo, změna postojů lidí ale potřebuje víc času. Jenže politická agenda nemůže pouze reagovat na veřejné mínění. Odkládat řešení některých problémů – a vzduch v Ostravě je největší z nich – je trestuhodná nezodpovědnost.