Když se ukáže, že padesátiletý literární historik trávil po dvanáct let stovky hodin psaním obsáhlého románu, je asi oprávněné očekávat silný autorský příběh. O potřebě vyjádřit to, co v literatuře dosud nenašel. Jako když dopravní policista přes den stojí u radaru, ale po nocích se stává postrachem kriminálních živlů. Román Michala Přibáně Všechno je jenom dvakrát nejspíš za potištění 470 stránek stál, ale velká očekávání, jež asi nejen ve mně vzbuzoval, nenaplňuje.
Výchozí teze nastíněná na zadním přebalu zní slibně: příběh rodinného přítele, o němž vypravěč-novinář po revoluci zjistil, že byl agentem StB, se ukáže být složitější, než se zdálo. Pak je logické, že se na začátku ocitáme v horské chatě Karlovka, kde vypravěč jako dítě trávil každoročně část prázdnin s ustálenou klientelou, k níž kromě rodičů a dalších lidí patřil také onen přítel. Jenže přečteme půlku románu a z chaty takřka nevyjdeme. Jako bychom se ocitli v nové verzi Hledání ztraceného času: vypravěč si vyvolává v paměti vůně, barvy, tvary, nápoje, jídla, písně i dialogy. A čtenář bezradně kličkuje od popisu limonády k líčení zmrzlinového poháru, aby vzápětí zabředl do lepivé evokace dětských lásek. Vzpomínkové orgie nedají příběhu o zradě prostor k růstu. Člověk chápe, že se tím chce nevinný dětský svět vystavit do kontrastu s nečitelným a drsným světem dospělých a že sladké má být vyvažováno hořkým; ale je potřeba tolik stránek?
Když vypravěč vyčerpá vzpomínky na chatu a my…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
