Probouzím se, jen žaluzie udržují iluzi tmy. Vykopávám se z postele, protože za oknem je na Anglii docela hezky. Před pěti hodinami jsem se vrátila ze své první noční a čeká mě další. Hlava bolí. Jestli něco opravdu z duše nenávidím na práci doktora, je to právě práce v noci. Než se vydám do nemocnice, musím na poště vyzvednout router a koupit si jídlo. Vím, že s přibývajícími nočními budu pohyb mimo byt minimalizovat.
Nedělní pozdně večerní Manchester má své kouzlo. Venku panuje typicky sychravé anglické počasí. Jindy rušné ulice jsou takřka prázdné. Do nemocnice se tak dostávám bez čekání v obvyklých dopravních zácpách. Kolega Bismark na mě už čeká s úsměvem anglické kultuře vlastním, i když je Holanďan. Proběhne rychlý „handover“, tedy referování, co mě čeká, co zbylo ze dne ještě udělat. Je devět večer a má šichta začíná.
Mám štěstí. Na oddělení jsou dnes příjemné, spolehlivé a rychle a efektivně pracující sestřičky. To je věc, která každému (nejen) mladému doktorovi ušetří spoustu času a nervů.
Kolem půl desáté dorazí první pacient. Čtyřletá slečna s malou popáleninou levého spánku od svíčky. Naštěstí nic vážného. Úraz se stal u babičky, která ihned nevyhledala lékařskou pomoc, což může stran sociálního šetření a úřadů vést k řadě nepříjemností. Uprostřed odebírání anamnézy musím odběhnout zkontrolovat, vyhodnotit a vyfotit lehce popálený nárt ročního mimina – jdu do koupelny (bathroom assessment), kde probíhá řádné čištění popálenin a jejich převaz. Zranění od žehličky na vlasy. Překvapivě častý typ popáleniny, která může být dost hluboká.
Vracím se ke slečně, zajímá nás každičký detail. Doprovázejí ji rodiče, takže aspoň telefonicky od babičky zjišťuji, jak se to stalo. Zítra ráno musí přijít a říct nám to přesně. Teď bude pacientka čekat, než jí sestřičky dají něco proti bolesti, a pak také půjde do koupelny.
V pokoji vedle už na mě čeká tříletý hoch s popáleninou od horké vody na hrudníku a paži. Otec není nadšený z toho, že pravděpodobně budou muset zůstat přes noc. Nevyhledali lékařskou pomoc bezprostředně po úrazu, ale až za dvacet čtyři hodin. Zítra je tak bude čekat sociální šetření. Příjem a vyšetření každého malého pacienta trvá většinou kolem třiceti čtyřiceti minut. Není se čemu divit, šéfová vyžaduje také informace typu, jak vysoký byl stolek, na němž stál hrnek s vařícím čajem.
Pager pípá, nemocnice z okrajové části Manchesteru a jedenáctiletá dívka s kousancem do spodního rtu od svého psíka ši-tzu. Musíme ji vidět.
Třetí příjem je opět popálené malé dítě, tentokrát obě dlaně od železného hořáku. Pager pípá, na pohotovosti čeká další dítě s opařeninou a týden starý, námi před týdnem chirurgicky ošetřený kousanec do obličeje – zarudnutý a se zapáchajícím výtokem z hojící se rány.
Nemáme lůžka, společně s hlavní sestrou, bed managerem – člověkem, který má na starosti alokaci pacientů v nemocnici – a atestovaným lékařem řešíme, kam umístíme pacienta s opařeninou čekajícího na pohotovosti. Propouštím slečnu s povrchově popáleným spánkem, za dva dny však musí přijít na kontrolu.
Posledního pacienta přijímám v sedm ráno. Padám únavou. Ještě mě čeká ranní předávání služby, které trvá skoro hodinu, každý, zvláště popálený pacient se zevrubně diskutuje – mechanismus, sociální zázemí atd. V 9.45 mě hlavní atestovaná lékařka propouští domů.
Uléhám do postele, cítím se jak zombie. A vím, že za pár hodin mě to čeká nanovo. Nezbývá mi než doufat, že tato noc bude klidnější.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
