Před třinácti lety slíbil kreslíř Max Andersson fanouškům, že následující rok vydá nový autorský komiks. Počkat si ale museli až do letoška, kdy vyšla Vykopávka. Černobílé album má charakteristickou silnou linku, expresivní šrafování a je plné morbidních fantazií. Přesto je něco jinak. Namísto Auťáčka, Traktorky nebo potraceného embrya se zálibou v Dostojevském, kteří byli bizarními hrdiny předchozích příběhů, obsadil do hlavní role vlastní rodinu.
Švéd Andersson již devatenáct let žije v Berlíně. S rodiči a sourozenci se prý častěji vidí ve snech než osobně. Právě z nich čerpá Vykopávka, jež začíná výpravou na rodnou hroudu zobrazenou coby archeologické naleziště. Setkání je intenzivní a končí nejistotou, zda „to byli oni“. Není se čemu divit. Z domu jsou trosky a jeho otec se rozhodl celou rodinu přešít. Kdyby vypravěč neodjel, zapojil by do skládačky i jeho části těla. Andersson tu opět používá osvědčenou metodu: obnažit vše, co provokuje, sex, vyměšování, nahotu. Až na dřeň a v takovém množství, až se vytratí původní významy a nastoupí nové. Zvrhlé se stává humorným, morbidní roztomilým, odporné naopak banálním… Hra, na kterou čtenář musí přistoupit, pokud se chce jeho postpunkovou podzemkou svézt. Zastavuje ve stanicích Paradox, Sarkasmus a Temné fantazie, ale ne nutně v tomto pořadí.
Ani pro autobiografii tu není přes rodinný námět místo. Spíš komiks upomíná na Kafkovu absurditu a Lynchův děs. Napětí, které vytváří, otřásá zbytky jistot,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu