Cesty po žebříku

Na známkách jsem nikdy být nechtěl, známky jsem raději sbíral, proto na takovou otázku nemohu odpovědět. Ani jsem nikdy nechtěl viset na fotografii ve školách, v úřadech a na ambasádách. Moc dobře si totiž pamatuji, jak jednou ve třídě spadl portrét s Antonínem Novotným a z rámu vypadly staré fotografie Masaryka, Beneše, Gottwalda a Zápotockého a já si připomněl, jak jsme někdy na začátku padesátých let museli fotky Stalina a Gottwalda vyřezávat z učebnic a zmínky o nich začerňovat. Nejdřív adorace, pak arogance a nakonec kastrace: taková perspektiva mě nikdy nelákala. Víc mě vzrušují žebříky, které – jak pravil rabi Jose – vyrábí Bůh. Lidi po nich lezou nahoru a dolů, on řídí jejich osud. Víc než vnější obraz, tedy skořápka, mě zajímal vždycky jejich osudy: cesty po žebříku.

Ze všech pánů na známkách jsem měl nejblíž k prezidentu Václavu Havlovi, a to ještě nejvíc v období před jeho volbou a pak zase až poté, kdy z funkce odešel, a proto místo otázky, na kterou se mě občas ptáte, jaký bych byl prezident, bych mohl odpovědět jen na otázku: Jakého prezidenta bych si na Hradě přál? Mé úvahy vycházejí z diskusí s Václavem Havlem.

Ten totiž, ovlivněn hlavně Ferdinandem Peroutkou, považoval za důležitější než stranická a mocenská klání vytrvalé vzdorování různých spolků, hnutí, uměleckých skupin, sportovních a dětských či mládežnických organizací, tedy vytvoření složitého a právě proto nezmanipulovatelného společenského prostředí, které odpovídá skutečnému potenciálu…