Bondem proti genderu

Předloňský Mlýn na mumie vynesl Petru Stančíkovi Magnesii Literu za prózu. Kritici na knize oceňovali především propracovanou groteskní poetiku, v níž se našlo dost místa pro smyslné kulinární a erotické fantazie. Záruku „inteligentní zábavy“ pak pojistilo vyšetřování série morbidních vražd. Román situovaný do 19. století nicméně ukrýval i zásadní poselství o hrabivosti nové podnikatelské třídy, buržoazie. Byl zároveň vyjádřením sentimentu po starých dobrých časech feudálního řádu světa. A v tomto světonázorovém kadlubu se vylíhlo i očekávané Andělí vejce.

Jeho hrdinu Augustina Hnáta narozeného na konci 19. století sledujeme do konce druhé světové války. Komorní příběh jeho života pentlí dobrodružství, patafyzické filozofování i laškovné bizarnosti. Hlavní protagonista nemá jako mladší z bratrů nárok na dědictví, tedy ani ruku vyvolené, ale osud za pomoci svých schopností zvrátí. Jeho putování skrze tragédie první půlky 20. století pak rámuje tragédie rozpadu starého dobrého, ač drsného světa pod náporem modernismu a jeho dvou zločinných ideologických výhonků: fašismu a komunismu.

Ale nakonec i dalších jevů, které starý svět nepoznal. Kromě africké imigrační hrozby, vědecké pýchy a nadvlády technologie tu prorokuje obecní blázen Mrakoš: „Pohlaví půjde změnit jako názor. Povstanou noví muženy a žemuži.“ A právě při těchto aktualizačních úkrocích z „časů ušatých čepic“ je čtenář z říše literárního obžerství nečekaně vyhnán na mráz otázek, co vlastně…