Kvítko vlasti

Mám radost, když Češi mají radost, že se do naší krajiny vracejí šelmy, orli a bobři. Nicméně jen tak mezi námi. Deset nebo dvacet vlků je fajn. Akorát že v Rusku jich mají asi třicet tisíc. V Kanadě šedesát. Tisíc. Takže s trochou nadhledu žádná sláva. Nenašlo by se v tuzemské přírodě něco opravdu našeho, domácího, nefalšovaný originál? Něco jako becherovka?

No to si pište. Koncentrované vlastenectví je hvozdík písečný český. Nejenže pěkná bílá květinka neroste jinde na světě než na jedné suché písečné stráni. Navíc se nachází dva kilometry od Řípu. Těžko odehnat myšlenku, jak je pramáti Čechová trhala do vázy v rodinné zemnici.

Podobných výstředností se u nás najde několik desítek. Národní park Podyjí má dva druhy stromů, které se nikde jinde nevyskytují. Další jsou v Čechách – jeřábů milských na celém světě najdete asi šedesát a všechny na jednom kopci u Loun. Na Žatecku možná žije speciální poddruh myšice. V divoké krajině kolem Máchova jezera se kromě vlků a orlů skrývá také místní masožravá rostlina a unikátní druh orchideje. A Krkonoše mají svoji privátní zvířenu a květenu včetně stromu, šneka, motýla, střevlíka, zvonku, pampelišky, ostřice a zhruba patnácti různých květin jestřábníků.

Což nám nutí nesnadnou otázku: oč v naší přírodě pečovat především? Máme sklon pomáhat hlavně zvířatům s charismatem. Což většinou má i praktický smysl. Vlci a rysi jsou pro život v krajině patrně důležitější než hvozdíky. Jenomže vlci a rysi také žijí ještě ledaskde jinde. Proto jejich bytí a nebytí nevisí pouze na nás. Měřeno odpovědností za přírodní svět bychom se nejspíš měli postarat hlavně o to, co má domov pouze a jedině v Česku. Ale dokážeme chránit obskurní breberky a kytičky, které většině z nás nic neříkají? Jeřáb milský, jeřáb manětínský a jeřáb džbánský od sebe nerozpozná ani většina školených botaniků. Rozhodnout se, že přesto patří k našemu národnímu dědictví a že jim věnujeme kus své péče, možná chce nemalou porci společné pokory.

Autor pracuje v institutu Glopolis.