Brněnské nádraží bez emocí

Nejsem odborník ve věci přesunu či nepřesunu brněnského nádraží a ani to nepovažuji za vyloženě své téma. Taky ovšem jako průměrně zorientovaný Brňan vím, že téma přesunutí nádraží na vhodnější místo je na stole kontinuálně od dvacátých let minulého století.

Nakonec, nechci mluvit jen o nádraží samotném, ale i o referendu a metodách Jakuba Patočky.

Připouštím hned na úvod, že jsem obecně proti referendům v zemi, kde tento způsob rozhodování není běžný (jako třeba ve Švýcarsku) a kde se lidé o věci veřejné zajímají velmi málo a nedůsledně (viz volební účast). Kdo totiž v takových referendech nakonec rozhoduje? Občané, nebo lid? Člověk by mohl mít potíže takové nuance rozlišovat, kdyby neměl pořád před očima nedávné referendum ve Velké Británii. V zemi s nejvyšší politickou kulturou v celém západním světě, kde prohrál občan, homo politicus, osudovou bitvu s lidem zaktivovaným demagogickou a napůl lživou, agresivní kampaní.

Brněnské referendum nedopadlo, protože lid zůstal ve věci nádraží netečný.

Neférová kampaň

To ovšem nic nemění na tom, že šéfredaktor Deníku Referendum a člen ČSSD Jakub Patočka vedl celou kampaň tak, aby právě lid zburcoval pro „dobrou věc“. Patočka je přitom ten nejdokonalejší lidový vůdce, jakého si lze v našich poměrech představit. Charismatický, výmluvný demagog. Muž, který vede stále nové a nové svaté války, v nichž je jeho přesvědčení postačujícím argumentem k jakémukoli falšování reality, které povede úspěšně k sledovanému cíli.

První argument je srozumitelný, jeho odborná hodnota je ale blízko nule.

Hle, přední strana letáku vyzývajícího k účasti na referendu: Jedna ze dvou otázek, jež měly být předmětem referenda, na letáku zní: „Jste pro modernizaci (nádraží) bez korupce?“ Geniální! Vyhlasme rovnou celostátní referendum a vyslovme své důrazné „ano“! Jelikož bude politický establishment výsledku referenda zavázán, vyřešíme tak elegantně jeden dlouholetý problém.

O něco níže pak čteme sugestivní (jakkoli nepřímé) tvrzení, že když nebude občan pro zachování nádraží tam, kde je, zvýší se cena MHD a město bude ucpané auty. Záruka „pravdivosti“ těchto tvrzení či alespoň nějaká příčinná souvislost jsou zde nulové, ale lid takovým argumentům rozumí. Když pak ve speciální tiskovině vydané u příležitosti referenda dojde k bulvárnímu „odhalení nepřátel“, zdá se skoro jisté, že ulicí zazní ten správný revoluční ryk.

Patočka získal pro svou věc podporu několika významných osobností. Neviděl jsem všechna ta sugestivní videa na Facebooku, ale v těch, která jsem viděl, zaznívaly nejčastěji tyto dva argumenty: 1. Jsme zvyklí na nádraží tam, kde je. 2. Neustoupíme zájmům pozemkových spekulantů, kteří by na přesunu vydělali velké prachy.

Argument číslo jedna je lidsky naprosto srozumitelný, přestože jeho hodnota v případné odborné diskusi je blízka nule. A to i přesto, že jsme zvyklí „dávat si tam sladké polibky na rozloučenou a zamýšlet se sami nad sebou a svými cestami“, což nejspíš na odsunutém nádraží bude zakázáno.

Argument číslo dvě stojí za hlubší zamyšlení. Jelikož se s ním oháněli velmi silně i samotní organizátoři referenda, mohli bychom znovu poukázat na útočení na nižší lidské pudy, ale jde tu o víc. Politický konjunkturalista je druh člověka, který nechybí v žádné době. I tentokrát se několik čilých mužů chopilo šance – a pokud jednali v rozporu se zákonem, měli by stanout před soudem. To, co nyní děláme, když jejich možné prebendy používáme jako argument proti přesunu nádraží, není nic jiného, než že si město a jeho (možný) zájem bereme jako rukojmí v boji proti pár týpkům, kteří byli před dvaceti lety zrovna u lizu.

Tarkovského Zóna

Podstatné ovšem je, jestli město má (nebo si dokáže vytvořit) účinné nástroje, aby na těch pozemcích případně vyrostly věci, které budou sloužit zájmům co největšího počtu Brňanů. Nevím přesně, které jsou ty inkriminované pozemky, ale vím zcela jistě, že stávající nádraží a koleje přetínají město způsobem, jejž nelze chápat jinak než jako fatální překážku přirozeného rozvoje městského centra. Shodou okolností jezdím těmi místy denně domů: z velké části jde o území, které ponejvíce připomíná Tarkovského Zónu. Mrtvá, opuštěná plocha, kde roste příslovečná lebeda a pýr a kde nejvýznamnějším „podnikem“ je gigantická prodejna s ojetými auty.

Když půjdete od nádraží opačným směrem, dojdete za stejnou dobu na náměstí Svobody, na Českou, na Moravák, ke kinu Scala. Což mi připomíná další kuriózní věc. Nádraží, které zahájilo provoz v první polovině 19. století, stálo vně neboli na periferii původního „hradebního“ města. Nikoho nenapadlo, že by měly vlaky jezdit městským centrem – a ještě ani dnes nemám dojem, že by mělo být nádraží v pěší zóně, jež má časem na Nádražní ulici vzniknout. Ani dnes ostatně není to nádraží „v centru“, protože na jeho odvrácené straně je dílem devastovaná oblast a dílem „země nikoho“.

Je samozřejmě otázka k řešení, jak daleko od nynější polohy by se měly koleje a budova hlavního nádraží posunout, ale to, že by byla odstraněna letitá bariéra dělící město na dvě nesourodé části, nelze chápat jinak než jako pozitivní krok.

Silné hlasy upozorňují, že z přesunu nádraží by profitovaly hlavně betonářské lobby a stavební firmy. V této souvislosti si dovolím připomenout, že stávající podoba Brna zásadním způsobem souvisí se zákonem o Velkém Brně (1919), jímž bylo ke starému Brnu připojeno třiadvacet okolních obcí – a potřeba „spojit“ je s původním městem způsobila stavební boom trvající přes deset let a byla jednou z příčin tehdejší prosperity a dynamického rozvoje. Brno bylo v té době jedno velké staveniště – a i tehdy tady byli nějací páni radní a stavěly soukromé stavební firmy. Pokud se rozhodneme zatočit s korupcí tím způsobem, že raději nic nebudeme dělat, chováme se jako idioti.

Nechte pracovat radnici

Brno má v současné době štěstí na zcela mimořádnou konstelaci na radnici, město se objevuje v různých prestižních anketách jako velmi vhodné k životu. Na jeho ulicích přibývá mladých lidí, často cizinců. Nikde není zaručeno, že „dobré časy“ potrvají věčně, ale kdy už jindy by mělo tohle město hledět do budoucnosti s optimismem – a přemýšlet o sobě s jistými ambicemi.

Jakub Patočka kdesi na Facebooku tvrdí, že referendum vyhrál a že teď už si nikdo nedovolí o odsunu nádraží uvažovat. Já bych řekl: Referendum skončilo, zapomeňte. A nechte pracovat radnici, které lze po dlouhé době věřit, že chce pro Brno to nejlepší.

Autor je spisovatel.