V rodině bývalých lovců lebek

Probouzí mě kokrhání kohoutů a šustění palmových listů. Otevírám oči. Je to pravda, pořád jsem ve své malé bambusové chýši ve vesnici bez elektřiny v horách indonéského ostrova Alor. Rychle se oblékám, vylézám z chýše na kůlech a zdravím se se svou novou rodinou z kmene Abui, bývalých lovců lebek. Otcem (bapak) Abnerem, matkou Rut, s dětmi Fiou, Atim a dalšími lidmi z vesnice. Ve vsi kmene Abui se všichni oslovují matko, otče, sestro, bratře a i já tu tak mám své maminky, tatínky a sourozence. Po ranní hygieně ve studně nad vsí mě už máma Rut volá k snídani. Podává se káva a rozvařená rýže od včera posypaná cukrem – bubur.  Po snídani se vydáváme s otcem Abnerem do lesa. Musíme nasbírat nějaké listí a byliny, které tu nazývají zeleninou. Les zdejší lidi, kteří jsou zčásti zemědělci a zčásti stále lovci-sběrači, živí. K obědu bude opět rýže s listy a býlím, které doneseme.

Po obědě se začíná chystat velká slavnost – zahájení sklizně. Bapak Abner se oblékne do tradičního černo-rudého obleku, jako starší a ctěný člen vesnice, takřka šaman, byť sám sebe tak nenazývá, chystá obřadní místo a obětní prase. Maso je tu vzácnost a těch pár prasat a slepic, co mají, zabíjejí jen pro účely rituálů a slavností. Abner bere do rukou luk a šíp, jde k praseti, pohladí ho po čumáku, až se prase zklidní. Založí šíp, střelí a trefí přesně do srdce. Prase padá a během pár vteřin je po smrti. Tak v klidu a pokoji, že i já – vegetariánka – mám pocit, že je všechno v pořádku. Mezitím pomáhám stloukat a přebírat rýži a porůznu odbíhám hrát si s dětmi. Hrajeme vybíjenou s míčem vyrobeným z odpadků převázaných pružným kouskem kůry, jezdíme s autíčky, co děti vyrobily z PET lahví a bambusu.

Odpoledne rychle utíká. Po setmění jsme pozváni do sousedního domu na večeři. Otec rodiny vyrábí oltářík s Pannou Marií, křížem, svíčkami, rituálními předměty z peří a drápků slepic, obětinami v podobě cukru a rýže. Poté se modlí k Ježíši Kristu za předky, prosí lesní duchy o mír a také žehná všem přítomným, včetně mě. Nazývá mě dítětem Adélou a děkuje Bohu, že mohu žít v jejich vesnici.

Po večeři se všichni převlékají do tradičních sarongů a i já jeden vyfasuji. Začíná se zpívat, místní se drží kolem ramen a tančí kolem oltáře ve středu vesnice. Žvýká se betel a pije káva po litrech. Přicházejí i lidé z „civilizovanějších“ vesnic na pobřeží. Místní v saronzích se mísí s lidmi v oblečení, co vypadá jak pyžamo, mladíky v kožených bundách, a také s jedním v kostýmu zebry. Tančit, pít a žvýkat se bude až do rána, muži i ženy se dostanou takřka do transu, děti nebudou spát a já také ne. Ráno bapak Abner požehná úrodě ve starém jazyce abui, v jeho vyšší formě, která je spíše směsicí obrazů a metafor než řečí jako takovou. A rituálně podetne bambus.

Unavená, překofeinovaná a s hořkou pachutí betelového oříšku v ústech myslím na Evropu a na své blízké. Na to, kdy jsem naposled někoho úplně cizího pohostila ve svém domě. Kdy jsem cizinci ve své zemi dala zakusit pocit, že ho přijímám a může se cítit bezpečně. Kdy naposled jsem prokázala respekt někomu z odlišné kultury nebo jen neznámému člověku v metru, v tramvaji. Těch pár příkladů mi přijde hrozně málo v porovnání s tím, jakého respektu, přijetí a lásky se mi dostalo tady, jak rychle se mi stali blízkými zdejší vesničané, jak snadno mě přijali jako součást svých rodin. Chci s tím něco po návratu domů udělat. To je morální závazek vůči mé rodině lovců lebek na ostrově Alor.