Dopis z Vancouveru

Další zákazník mě zdraví čínským pozdravem „ni hao“ a snaží se objednat si jídlo pomocí fotek na sociální síti ve svém telefonu. V kanadském Vancouveru se nejedná o nic neobvyklého, spousta zdejších obyvatel především z Číny se anglicky nedomluví, a to i přesto, že tu žijí několik let. Pravda je, že zdejší prostředí je k tomu vyloženě nenutí. Čínských obchodů a restaurací je tady přehršel, téměř všechny pobočky bank se chlubí tím, že poskytují služby v mandarínštině i kantonštině, tedy dvou hlavních čínských jazycích, v knihovnách jsou sekce pouze s čínskými knihami a k dispozici je denní čínský tisk, ať už místní nebo přímo z Číny. Při hledání práce se cítíte být mírně diskvalifikován požadavkem na znalost alespoň jednoho z čínských jazyků.

Vancouver je se 43 procenty obyvatel s asijskými kořeny městem s největší asijskou komunitou mimo Asii. Běloši tvoří pouhých 37 procent z celkového počtu obyvatel. Historicky nebyla asijská menšina nikdy úplně zanedbatelná, ale významná část imigrantů přišla až v osmdesátých a devadesátých letech z Hongkongu, především ze strachu z plánovaného předání nadvlády Velké Británie do rukou Číny. Kanada a její obyvatelé neměli nikdy problém s přijímáním a začleňováním imigrantů do své společnosti, Asijci jsou zde oceňovaní především pro svou pracovitost. Není výjimkou, že třída ve výběrové škole je z 90 procent tvořena Asijci. Zajímavé také je, že ačkoli Vancouver trápí velký problém bezdomovectví, ještě se mi nikdy nestalo, že bych potkala…