Jetel zvítězí!

Letos to bylo poprvé v našich dějinách, kdy se experimentální poezie dostala na titulní strany bulvárního tisku. A taky nejspíš naposledy. V květnu planetární systém hvězd českého showbyznysu narušila nečekaná zpráva, že bývalá první dáma Dagmar Havlová poslala osobní dopis popovému zpěvákovi Sámeru Issovi. Poděkovala mu v něm, že v soutěži o Nejkrásnější knihu jako porotce hlasoval pro Antikódy Václava Havla.

Luxusně vypravená bibliofilie v ocelové vazbě by mohla být braná jako další havlovský paradox: básně, které vznikaly na psacím stroji na obyčejném průklepáku, se dneska prodávají za dvanáct tisíc korun (jestli si knihu koupil taky Issa proslulý interpretací neexperimentální poezie „Byl to blbej den, peklo největší, volám kámošovi, že chci někam jít“, není autorovi těchto řádků známo).

Originální Antikódy v původní neluxusní podobě jsou každopádně aktuálně k vidění na výstavě Havel-Prigov a česká experimentální tvorba v pražském letohrádku Hvězda spravovaném Památníkem národního písemnictví. Je to výjimečná šance spatřit, jak výrazně Havel svou poezií vyčníval z produkce svých kolegů.

Komprimovaně a zřetelně

Antikódy mu poprvé vyšly v Odeonu v roce 1964. Čili v klíčovém období mezi premiérami Zahradní slavnosti a Vyrozumění. Když po revoluci vyšly znovu, básník Josef Hiršal v předmluvě o knize napsal: „Na rozdíl od hlavního proudu konkrétní poezie měla další dimenzi: byla svým způsobem protestem (…) sociálně kritickým a v neposlední řadě i jakousi artikulací absurdity tehdejších politických poměrů. Václav Havel se tu vyjadřoval komprimovaně a zřetelně, protože si bezesporu přál, aby mu co nejvíc čtenářů porozumělo a naplno ho pochopilo.“

Hiršal patřil spolu se svou partnerkou Bohumilou Grögerovou k prvním autorům, kteří v Československu začali s poezií pod vlivem zahraniční (hlavně německojazyčné) tvorby experimentovat. Ve Hvězdě je k vidění strojopis jejich přednášky z roku 1962, v níž o „umělé poesii“ informovali veřejnost. Průlet historií práce se slovy a vůbec jazykem završili označením aktuálních pokusů německých spisovatelů a teoretiků Maxe Benseho a Helmuta Heissenbüttela za naprosto nový a svébytný umělecký útvar, který je výsledkem vývoje moderního západoevropského myšlení: „Bez ohledu na náš postoj je ho užitečné poznat a vzít na vědomí.“

Václav Havel byl jedním z mnoha, kteří jejich výzvu vyslyšeli. Na psacím stroji začal stránky zaplňovat typogramy. Básněmi, kde se úhozy písmenek na papír neřídily klasickým formátem textu, ale svobodně se objevovaly tam, kde to autor potřeboval. Jako by spíš strojem maloval, než psal. Havel svou poezii překřtil na Antikódy a na rozdíl od Hiršala a drtivé většiny experimentátorů je nebral jako radikální prostředek, který má změnit běh umění stejně nesmazatelně, jak to na začátku století udělala vlna všelijakých avantgardních -ismů. Vizuální a konkrétní poezii chápal víceméně jako vítané a odlehčené zpestření své divadelní a společenskoaktivistické kariéry, jež se dala navíc v poezii příjemně propojit.

Zpočátku ho zajímalo, jak se může naše vnímání jednotlivých slov měnit v závislosti na jejich vizualitě. Jako když mezi zájmena „já“ a „ty“ postavil sloupec tvořený výrazem „slova“: slova se tak proměnila v bariéru, o kterou já a ty narážejí a nemohou se dostat k sobě. Nebo když z rovnice „E = mc2“ vrstvené přes sebe sestavil obraz atomového hřibu. Stejně jako ve zmíněném Vyrozumění si ale v básních časem začal hlavně střílet z jazyka politiků a úředníků, který se mění v nesrozumitelné ptydepe, z něhož vymizely jakékoli emoce.

Havel měl vždycky svérázný smysl pro humor a tady mu mohl popustit uzdu. „AŤ ŽIJE ŠALVĚJ! PRYČ S PTAKOPYSKY! ODMÍTÁME BROSKVE! JDEME ZA JAVOREM! UŽ NIKDY VČELÍN! VĚRNI POSNÍDÁME! JETEL ZVÍTĚZÍ!“ Stránky se mu plnily bizarními hesly a výkřiky, které odrážely dobovou atmosféru, v níž skutečně vznikaly absurdní slogany typu „Únor je náš říjen!“.

Bobek a LSD

Sládkovu Lesní studánku naředil slovem „mrk“ vkládaným za každý verš a notoricky známou básničku pro děti přejmenoval na Umění jinotaje. Podobných typogramů Havel napsal desítky i po vydání Antikódů. Nejpůvabnější a nejnadčasovější jsou ty, které vytvořil po srpnové invazi. Dráha profesionálního dramatika se mu pomalu, ale jistě měnila na disidentský život na okraji, během nějž zformuluje své brilantní eseje o stavu společnosti. V poezii krátce po okupaci nicméně ještě chvíli zůstal šibalským glosátorem každodenních frází a stačilo mu na to jen pár slov.

V typogramu Zeď na papír bez ladu a skladu strojem vysázel útržky hesel zahlédnutých na letácích vylepených po nárožích: „MOSKB 000 KM“, „za Dub“, „táhně“, „NIKD“, „BČE“, PRYČ S“, „UCH ĚZÍ HRUBOU“. Odvážné proklamace se z veřejného prostoru vytrácely stejně rychle, jako ze slov na ulici vlivem deště mizela písmena. V básni Generace 21. srpna stránku pokryl slovy „LOVE“, „BEATLES“, „LSD“, „INDRA“, „flower power“, „BOBEK“, „sexy“, „demokracie“, ale taky spoustou vykřičníků a otazníků; těch otazníků je víc.

Na výstavě ve Hvězdě je k vidění i výčet slov, jimiž politici veřejnost ujišťovali, že se nemusí bát o svou budoucnost. Velkohubé fráze korunované slovy „Nezklameme! Neustoupíme! Nepřijmeme!“ Václav Havel zakončil přiloženým ironickým „Hm…“.

Typogramy vyšly po roce 1989 v několika vydáních, Knihovna Václava Havla (ta je spolupořadatelem aktuální výstavy) je publikovala včetně dříve nikdy nevydaných básní, výběr z nich se dokonce dostal i do Nové scény Národního divadla v audiovizuálním přestavení Antikódy. Díky Havlově knihovně jsou zdarma k dispozici zdigitalizované, brzy by taky měly vyjít v rámci dotisku beznadějně vyprodaných Havlových Spisů.

Experimentální poezie se nakonec ukázala jako další ze slepých uliček umění a už koncem šedesátých let si hraní se slovy uzmuli konceptualisté, kteří literární hravost nahradili až vědeckou systematičností. Havlovy Antikódy mají tu výhodu, že díky zachycení dobových absurdit dodnes přežívají nejen jako svědectví o jednom překonaném uměleckém stylu, ale i o jedné překonané historické epoše. Která se ovšem na rozdíl od experimentální poezie může klidně vrátit.