Poprvé

Budím se několikrát ještě v noci a mobil poprvé kontroluju v 6.10. Hlavou mi proletí myšlenka, kterou zná každá žena a definitivně mě probudí: Co si vezmu na sebe? Toho, kdo má dnes svůj velký den, probouzím později. Jsem, myslím, maminkovsky něžná, nicméně o pár minut později na sebe ječíme – samozřejmě kvůli tomu, co si vzít na sebe. Kilián má připraveno triko s lebkou a zkříženými skejty, já však na poslední chvíli zaváhala a prosím ho, aby si přes něj přehodil rozepnutou košili. Mám pro ten jeho styl slabost, ale dnes by malý ústupek udělat mohl. Vždyť je to jeho první školní den!

To já měla blůzičku, kterou šila babi, a v ruce kytku. Povolí, až když přijde babička a informuje nás, že deváťáci, kteří budou odvádět děti do tříd, musí mít obleky a kravatu. Ještě zakřičím na otce, který se kolem nonšalantně proplétá v županu a s kávou v ruce (obojí je samozřejmě špatně), a pak nenajedení a špatně učesaní vyrážíme. Na místě jsme jen o dvacet minut dřív a už se začínají scházet rodičové i prvňáčci. Ani tu nejsme první, rozhlédne se s lehkým údivem Kiliánův otec, kterého jsem odtrhla od kávy a hřebenu. Nerada chodím pozdě. Kilián nezaváhá a najde strategický bod, schodiště před hlavním vchodem. Příležitostně pak pózuje s ostatními dětmi (jejich popletení rodiče se nezmohou na protest). Jsou tu i kluci s motýlky, ale trika a tenisky jsou normální, i když zkřížené skejty jsou pořád asi nejvíc. Holčičky jsou ovšem téměř bez výjimky v šatičkách a ponejvíce v růžové a už jen kytičky na sponkách jsou opulentním vizuálním zážitkem.

Konečně se otevře brána školy, vyjde pan ředitel, učitelky a přidá se k nim švarný pan starosta s krátkým proslovem. Pak jsou vyvolávaní prvňáčci po dvojicích odváděni do tříd. Rodiče jsou patřičně dojatí. Kilián mě chytne za ruku a pošeptá: Teď tě opustím, budu už školák a ty babička. To mám za to všechno! Když děti zmizí v útrobách školy, mohou i rodiče přijít nakouknout do tříd. To to uteklo, viď, šeptne mi kamarádka. Jestli se tu dneska nikdo nerozbrečí, tak už nevím. Rodiče jsou pak odveleni vyřizovat oficiality do školní jídelny.

Školní jídelna. Místo mých nočních můr. Vypadá ještě hůř, než si ji pamatuju, a to je co říct. Budova, ve které jsou třídy prvního stupně, je příjemná, vzdušná a světlá, ale přízemí jídelny tmavé a stísněné. A ten známý pach. Jediné, co se tu změnilo, je barva stěn. K horšímu. Ten odstín zelené a broskvové musel vybírat nějaký sadista nebo někdo se zvráceným smyslem pro humor, protože ty barvy na první pohled evokují něco nechutného. Na stěnách zarámované fotky se záběry na prostřené stoly bez jídla, něco jako reklama na restauraci v horském hotelu z roku 1973. Vím přesně, kde stávaly várnice s vlažným čajem a plastovými hrníčky. Potlačuju záchvat paniky. Automaticky se ukázněně řadím do nějaké fronty (ukáže se, že je na čipy na obědy, takže tam aspoň nestojím zbytečně).

Venku na dvoře zatím začala zahradní oslava. Jsou tu soutěže pro děti, domácí koláče, káva, děti si hrají a rodiče vzpomínají na to, ve které lavici seděli a jak moc v životě nepotřebovali matematiku.

Před polednem jedeme dokoupit školní pomůcky. V papírnictví vládne chaos a sháňka po deskách na písmenka. Platíme 1500, Kilián si přihodí do košíku samolepky s lebkami a jdeme na oběd do restaurace u řeky. Svítí slunce a z věže kostela znějí zvony. Lahoda, jakou jsem dlouho neměl, libuje si Kilián nad hranolkami s kečupem. Já se těším na zítra, dodává. Jako do školy? ptám se. Jo, odpovídá. Všechno je, jak má být.

Dita Malečková, přednášejícína Studiích nových médií FF UK