Příliv

U tématu kolapsu civilizace bývalo v české fantastické literatuře zvykem děj situovat do zahraničí, kde se dějí „velké“ dějiny, popřípadě rozprostřít jej po celé planetě a nahlížet na katastrofu globálně. Pozoruhodným trendem posledních několika let je ovšem přesun obrazu konce do české kotliny a zároveň ztráta obrazu konkrétního, vnějšího nepřítele.

Můžeme si klást otázku, zda se jedná o reflexi apokalyptické publicistiky poslední doby (na ose Cílek – Bárta), skutečně pociťovaných společenských tenzí, či jejich mediálních přepisů. Každopádně přibývají knihy z kategorie, kterou bychom mohli nazvat českým apokalypticismem – nebo literaturou občanského neklidu. Tou poslední je román Miroslava Bočka Příliv.

Zdroje neklidu

Přicházejí z různých zdrojů. Jednak tu máme publikace, v nichž cítíme autorskou povinnost „probudit“ čtenáře. Některá témata Houellebecqova Podvolení již před lety předjímal Vladimír Podracký v románu Žluté nebezpečí (vyšlo v roce 2007, mimochodem s doslovem Adama Bartoše), celosvětovou ekonomickou krizi líčí v optimističtějších new age barvách Jan Šuba ve vlastním nákladem vydané knize Iluze doby (2015), její předstupeň pak Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová v knize Lumpové a beránci (rovněž vlastní náklad 2014).

Druhým zdrojem je žánrová science fiction. Jeden z jejích čelných představitelů Miroslav Žamboch líčí Česko blízké budoucnosti jako radioaktivní válečnou zónu. Také jeho podobně píšící…