Vlastenecká neděle

Jakkoli myslivce nemusím (s tou jejich legrační maškarádou), jedno se jim upřít nedá – že nejsou líní si přivstat a jít „navnímávat“ přírodu, dýchat vlahost oparu, šoulat se mlhou v roklích… Hů, hů, Antoníne Sovo, ukaž se! Chce se zvolati.

Taky jsem si dnes přivstal, bych se vypravil do matičky poklonit se korunovačním klenotům ve Vladislavském sálu, kde si Havel s partou nepřizpůsobivých dělávali bigbítový mejdánky (později se dočítám, že se zde v dávnu konaly i rytířské turnaje, k čemuž slouží neobvyklé schodiště pro jezdce na koních, no prosím!).

Vyjel jsem automobilem do Třebíče, dál pokračuji autobusem, jak je to krásně zautomatizovaný. Celý den budu sám, budu si moct zevlovat a číst dle libosti. V půl šesté již slunce vyšlo, je asi tři centimetry nad obzorem a naproti asi dva a půl centimetru nad obzorem visí poúplňkový Měsíc – jako koláč s tvarohem… Film Melancholia se hned vybaví a trochu tísně s ním. Nicméně chlorofylové ťafky ze všech stran nepřipustí kormutlivost.

Za Jihlavou se klikatíme podél dálnice přes nejroztodivnější konce světa, což dávno shledávám jako velmi povznášející. Spatřuji tedy zřejmě poprvé zámek Úsobí – barokní pusinka, zámek Herálec. Vjíždíme do Humpolce, rodiště básníka IMJ, jemuž vděčím za radu: Nevyhodit nic, co má větší cenu než veš. Kterou prý dostal od svého děda, truhláře. Dále však pokračujeme po suchopárné autostrádě.

Čas na knihu, na třetí stránce jsem se do ní zamiloval. Jmenuje se Etty Hillesum, což je depresivní, promiskuitní židovská dívka, ze které se v průběhu několika bestiálních válečných měsíců stane regulérní mystička oddaná Bohu a bližním.

Před osmou jsme v Praze. Další místo, kde bych nechtěl žít, akorát množství mší a kostelů, ze kterých si člověk může vybrat, mne fascinuje. Cestou navštívím tři, abych tvořil společenství bratří a sester a taky zazpytoval, zda je u mne opravdu zvýšená hladinka mizantropie, jak mi občas naznačuje hrstka zbylých přátel.

V 10.12 se připojuji k frontě na klenoty, okolo mě více Italů než domácích; obdivuji se jižním zahradám, rukopisu Plečnika, i laik rozpozná jemnost a důvtip. Zde by se i žít dalo, ale už je obydleno. V 12.31 vstupuji do Vladislavského sálu; ty dvě hodiny mezi tím z člověka vysály patos pro věc. Ovšem sál mne nadchnul, žebroví kleneb jak v kámen ztuhlé stuhy gymnastek v letu. Poté zjišťuji, že všechny další požitky na Hradě je nutno hezky zaplatit. Odebírám se k Černému volovi na klobásu a pivo, přisednu ke stolu čtyřicátníků z Valašska, Slavkova, čekajících na večerní koncert AC/DC; probírají Karla IV., jaký to byl udatný chlapík.

Potom se odebírám na vlak, cestou ještě zastavuji na pivo z vyhlídek nad městem. To není pozlátko, ale opravdová krása. Z tlumeného hluku města jasně vystupuje skřehotání páva v zahradách nedaleko. Horší mne akorát do půli těla vysvlečení chlapi na prejzové střeše pode mnou. Staví trubkové lešení. Proč to? Která zlá síla je nutí porušovat desatero tímto pitomým způsobem. Cesta vlakem proběhne za lehké otupělosti z únavy a horka. Přijíždím domů, slunce zašlo, Měsíc je tři centimetry nad obzorem.

Ještě se mi tam někde zaháknul rým dobrý tak do dětské říkanky – pán víčka//pánvička.

Zbyněk Burian

Autor je správcem svého hospodářství.