Nechte děti lézt na stromy

Školka Nøkken, kterou založila před třiceti lety v Kodani, se stala svého druhu legendou. Byla prvním zařízením, v němž děti tráví čas především venku a také první waldorfskou školkou, která přijímala už roční batolata. O výchově malých dětí dnes Helle Heckmannová přednáší po celém světě. Napsala šest knih, jednu z nich – Pomalé rodičovství – představila v polovině května v Praze.

Česko má velmi špatnou zkušenost s jeslemi z doby komunismu. Část lidí se proto dnes na zařízení pro malé děti dívá kriticky.

Já s kritickým postojem naprosto souhlasím, musíte být velmi opatrní, co se s malými dětmi děje, v tomhle věku jsou hodně zranitelné. Podle mě jsou pro ně velké instituce, jakých máme v Dánsku spoustu, zcela nevhodné a nezohledňují jejich potřeby. Děti nepotřebují být s šedesáti dalšími, špatně snášejí hluk, jsou pak ve stresu. Potřebují být v malých, stabilních skupinách, kde se navzájem znají, kde jsou stejní dospělí a věci se dějí předvídatelným způsobem. Takhle se cítí v bezpečí. U nás v Nøkkenu máme vypracovaný systém, jak je pomalu zařazovat mezi ostatní. Stráví tu celkem šest let na stejném místě, které žije stejným rytmem, a mezi stejnými lidmi. Naše školka je otevřená jen sedm hodin denně, takže se nestřídají směny. Ale stejně chci dodat – pokud si můžete dovolit zůstat doma se svými dětmi a máte na to chuť, udělejte to. Jen ze zkušenosti vím, že je to dnes velmi těžké.

Vyžadují nejmenší děti nějakou speciální péči?

My máme celkem dvacet čtyři dětí, osm malých a šestnáct větších. Část programu je rozdělená, ty malé třeba spí v domku. Promíchané jsou hlavně venku, kde mohou batolata pozorovat starší děti, čímž se učí. A zároveň jim zahrada dává možnost si odpočinout. Je v ní hodně místa, a když dítě cítí, že potřebuje být samo, prostě jde stranou. Dnes máme na děti nároky, aby byly sociální příliš mnoho hodin denně, pořád jsou někde spolu a jejich systém se přetěžuje.

V zahradě se mohou schovat.

Zahrada je léčivá. Život je v ní rytmický, každý den se odehrává to samé. Ale není to to samé – ráno svítí slunce a odpoledne prší, jeden den přiletí včely a další už roste ovoce. Chvíli zpívají ptáci, pak ztichnou. Zahrada sytí všechny smysly a učí děti bez nějakého akademického vysvětlování. Přináší jim uvědomění, které vychází z vlastní zkušenosti. Ne z knížek nebo obrázků na iPadu – tady je strom a tady květina. Tohle dnes dělají mainstreamové školky, vyučují děti o přírodě z iPadu. Takhle si ale nevytvoříte vztah, ten se vytváří srdcem. Prvních sedm let je období, kdy se člověk vztahuje k okolí svým srdcem, smysly a tělem.

Jsou vaše děti silnější než ostatní?

Mnohem silnější a velmi zřídka nemocné. Jejich imunitní systém je mnohem lepší. Dnes už máme řadu vědeckých důkazů o tom, že dětské alergie vznikají proto, že děti nejsou vystaveny spoustě bakterií. Když se hrabou v hlíně, poškrábou se o trny, snědí červa nebo honí kuřata po zahradě, jejich tělo se učí s mikroorganismy vycházet. Samozřejmě má smysl umýt si ruce před jídlem, ale rozhodně nepotřebujete žít ve sterilním prostředí. Naše vláda teď chce, aby se dětem měnily plenky jen v jednorázových gumových rukavicích a s použitím dezinfekce. Domyslel někdo, co to znamená? Jaká je asi zkušenost dítěte, kterého se někdo dotýká gumovýma rukama?

Ve své knize píšete, že děti do tří let si nehrají. Co dělají celé dny?

Napodobují. Uděláte tohle a udělají to také. Jejich základní vědomí je, že svět jsou ony. Nemají ještě jasnou hranici, kde končí já a kde začíná ty, což také znamená, že je všechno ovlivní. Když jich necháte moc pohromadě, neustále pláčou. Svědčí jim přítomnost starších, které mohou napodobovat. K malým dětem se musíte chovat velmi fyzicky, nemá smysl jim něco zakazovat stylem – tohle nedělej, už jsem ti to říkal dvakrát. Musíte je zvednout a posadit o kus dál. Komunikují na úplně jiné úrovni. A proto je důležité, aby kolem nich byli stejní lidé, s nimiž navážou vztah a důvěřují jim.

Celý rozhovor čtěte v Respektu 22/2016

Zakoupením článku získáte přístup ke všem textům vydání, například:

Jak se člověk naučí s malými dětmi dobře zacházet?

Jedna z důležitých věcí ve waldorfském systému je pracovat vnitřně sám na sobě. Nesmím mít od dětí očekávání, která vycházejí z mých nenaplněných potřeb. Musím vědět, co je skutečně dobré a zdravé pro ně. Dnešní matky i učitelé v sobě mají hodně strachu. Když dítě spadne a já vykřiknu „Óóóóóóóó!!!!!!“ a začnu ho rychle zvedat s pocitem, že si něco udělalo, dávám mu tím nezdravou zpětnou vazbu, že selhalo. Padání je v tomhle věku přirozená součást pohybu, dítě vstane a jde dál.

Když děti necháte být, lezou někdy pěkně vysoko. Nikdy se o ně nebojíte?

Víte, když mám ve školce děti od jednoho roku, jsou tak trochu moje. Znám je dobře od chvíle, kdy začaly chodit, a to je velký rozdíl oproti tomu, když dostanete pětileté dítě a nevíte, jak probíhal jeho fyzický vývoj. Většina dětí je velice citlivých, když jim nepomůžete, samy se naučí, jak bezpečně vylézt na strom, odhadnou, do jaké výšky si mohou troufnout. Nedělají hloupé věci. Takové nechám klidně vylézt až do koruny stromu. Ale existuje malá část dětí, které nemají odhad rizika, nemají limit. Takovým pak řeknu – po tuhle větev a ani o kousek výš. To platí a žádné smlouvání nepřipouštím. Ony vědí, že já mám za ně zodpovědnost, a tím se učí důvěře. Jsem k nim kamarádská, ale nejsem jejich kamarád.