Nebát se naděje

Vítězství Alexandera Van der Bellena v rakouských prezidentských volbách poskytlo nějaký čas nejen našim jižním sousedům, ale i celé Evropě k odvrácení hrozby, že ji ovládnou radikální populisté zprava i zleva. A pokud koncem června prohrají v referendu zastánci odchodu Británie z EU, bude toho času relativně dost na to, aby obhájci liberální demokracie a evropské integrace našli odpověď na to, jak tyto pilíře evropského poválečného míru ubránit.

Ukazuje se, že tou obranou nemůže být surfování na stejné vlně s populisty, jak se o to pokusil bývalý rakouský kancléř a sociální demokrat Werner Faymann, když v posledních měsících začal zavírat hranice před uprchlíky, čímž však jen posílil pravicové radikály. Podobnou zkušenost udělalo nedávno Slovensko, když premiér Robert Fico založil volební kampaň na útocích proti muslimským uprchlíkům, ale voliče tím jen nahnal do náruče extrémní pravice.

Uprchlíci jako metafora

Důležitý je totiž fakt, že současná vlna populismu má hlubší příčiny, než jsou uprchlíci. Její energie pochází z obav mnoha lidí, jež ale nemají přesné kontury, a imigranti proto fungují v jejich mysli spíše jako pouhá metafora – jako zosobnění sil, které je přesahují, vstupují nezadržitelně do jejich životů a budí hrůzu.

V Rakousku a Německu jsou to muslimové, jejichž náboženství je podle tamních populistů údajně neslučitelné s demokracií; ve Velké Británii jsou zase hlavním argumentem zastánců odchodu země z EU přistěhovalci z Polska, Rumunska,…