„Nuže, tak znějí zákony džungle, tak prastaré a pravdivé jako samo nebe…“ – v uších mi stále zní chorál vlčí smečky a v srdci doznívá Mauglího příběh – jak člověk dokázal nalézt své místo v řádu přírody, aniž by přestal být člověkem. Jen se mi do mysli vkrádá myšlenka, zda nové filmové zpracování Knihy džunglí nechtěně neobsahuje klíč k pochopení toho, proč v současné liberálně orientované společnosti cítíme ztrátu jakéhokoli řádu, přírodního i čistě lidského, a tak nějak nevíme, kam se zařadit.
Přeříkávání zákonů džungle je pro vlky důležitým rituálem – vštěpují si je tak do paměti. Především však skutečnost, že znějí z jejich hrdel společně, posiluje přijetí zákonů jako něčeho sdíleného, založeného na společné zkušenosti – „prastaré a pravdivé jako samo nebe“.
Mauglího přítel, medvěd Balú, to tak ale nevidí. Nejprve zákony samotné shodí jako „nějakou propagandu“, a pak v samotném závěru filmu zarazí Mauglího, konečně právoplatného člena vlčí smečky, v běhu za ostatními. Místo společného recitování zákonů u Poradní skály se k němu Mauglí stulí k odpočinku. Zákony znějí jen zdálky, až zaniknou ve veselé písničce.
Lépe by snad náš postoj ke sdílenému vyjádřit nešel. Sdílené zákony pomáhají tvořit společný řád, současně však mohou ohrozit naše spotřebitelské pohodlí a zavánějí povinnostmi. Raději sledovat společenské dění jako zábavu, která běží na pozadí nedělního oběda, a za vrchol svobody považovat co nejmenší počet zákonů a omezení („regulací“). Ale…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
