Anohni vystoupí na festivalu Colours of Ostrava s písněmi o světě bez naděje

Apokalyptický svět, v němž vymírají celé druhy zvířat, lidé těží přírodní zdroje bez ohledu na důsledky, vládní agentury odposlouchávají své občany, trest smrti je na denním pořádku a v mnoha zemích se civilisté obávají slunečného počasí, neboť tehdy hrozí útok bezpilotních dronů. Ta apokalypsa však není fantazie, ale naše realita, jak ji vidí písničkářka Anohni. Právě nejtemnější stránky směřování západního světa posledních let si tak vybrala za téma pro desku Hopelessness.

Hopelessness zároveň znamená naprostý přerod v kariéře umělkyně, která byla donedávna známá pod občanským jménem Antony Hegarty a stála v čele formace Antony and The Johnsons. Nikdy se netajila transgenderovou identitou, od nynějška však o sobě mluví výhradně v ženském rodě. Opulentní, smyčcovými nástroji obohacené šansony vystřídala razantní klubová a experimentální elektronika. A především zmizela osobní témata týkající se pocitů nepatřičnosti, samoty a duše spoutané v nevhodném těle. Anohni je vyměnila za obavy z globálních klimatických změn i důsledky zahraniční a domácí politiky Spojených států. Tedy problémy, jež nejvíc zneklidňují mladé voliče v aktuální prezidentské kampani.

Výsledkem je zřejmě nejsilnější protestní album této dekády, jehož energie je výjimečná už proto, že Anohni po vzoru mnoha angažovaných umělců nevolá po konfrontaci ani nesrší zlobou. Namísto toho nabízí mrazivé milostné písně plné patologických citů, jaké asi mohou oběti cítit vůči svým trýznitelům. Zároveň album zapadá do současného trendu popových desek, jaké nedávno vydaly Beyoncé nebo PJ Harvey a které jsou postavené na promyšlených konceptech.

Naživo Anohni nové skladby představí 15. července na festivalu Colours of Ostrava a ukáže, že svůdný taneční zvuk a lehkost nemusí být v konfliktu se závažnými tématy. „Ovlivnila mě éra AIDS,“ vysvětluje v rozhovoru pro časopis Dazed & Confused šestačtyřicetiletá umělkyně. „Kromě toho, že gayové procházeli na svých smrtelných postelích nesnesitelnými bolestmi, tak se také smáli. Ty nejhořčejší vtipy a nejhořčejší zábavu člověk zažívá, když mu nezbývá než mluvit pravdu. Proto nevidím rozpor mezi bujarým tancem a drsnou pravdou, protože já tančím z rozhořčení.“

Zdroj útěchy

Byl to bezstarostný hudební film Mondo New York z roku 1988 zachycující výstřední performery a queer scénu osmé dekády, který zapůsobil jako zjevení na tehdy sotva dvacetiletou Anohni žijící v Los Angeles. Do té doby měla pocit, že nikam nezapadá, ale tady náhle spatřila komunitu svobodomyslných a hravých umělců, kteří žili a tvořili v tradici Andyho Warhola a jeho Factory. Okamžitě sbalila kufry a vydala se tam, kam cítila, že patří. Přesně jako hrdina z písně Walk on the Wild Side Loua Reeda, který se o pár let později stal jejím velkým fanouškem.

Tvorba Antony and The Johnsons vyrostla z kabaretní tradice, jíž se Anohni stala bezprostředně po příjezdu do New Yorku součástí. Některé rané písně byly přímo psané k představením divadelní skupiny transvestitů – a mají v sobě onu intimitu prostředí, v němž nacházejí útočiště ti, kteří se za denního světla na ulici necítí bezpečně. Kapele se nicméně podařilo jejich hlas a vidění světa zázračně vynést až do hlavního proudu.

Doba tomu byla nakloněná, popularitu si užívalo folkové hnutí „věčných dětí“, jako byli Devendra Banhart a CocoRosie. Antony and The Johnsons k nim začali být brzy řazeni především kvůli své citovosti, protože potrhlí či infantilní nebyli ani náhodou. „Jednoho dne vyrostu a stanu se překrásnou ženou, ale zatím jsem dítě, zatím jsem chlapec,“ zpíval tehdy ještě Antony za doprovodu klavíru. Hledal sám sebe a o kus dál se stylizoval do podoby ptačí dívky – tvora procházejícího proměnou, jemuž narůstají křídla. Tam, kde mnoho gay zpěváků před ním sázelo spíše na extravaganci, Antony dal publiku nahlédnout, co se děje v nitru člověka, jenž se musí vypořádat se svojí jinakostí. A album I am a Bird Now (2005) slavilo díky bolestné upřímnosti celosvětový úspěch.

Po několika dalších, symfoničtějších deskách ovšem Anohni cítila, že se začíná zabydlovat v příliš svazující škatulce, a zároveň pochopila něco o kvalitách svého hlasu. „Lidé, kteří poslouchají moji hudbu, obvykle spoléhají na můj hlas jako na zdroj útěchy,“ popisuje v aktuálním rozhovoru pro Rolling Stone. I to se však mělo s Hopelessness změnit. Myšlenka na politické taneční album uzrála, když před pár lety začala místo s obvyklými spoluhráči pracovat s elektronickými producenty. Hudson Mohawke vytváří beaty pro velké hvězdy, jako je Kanye West, Oneohtrix Point Never je zase ceněný pro svá experimentální alba. Oni dodali hudbu a beaty a Anohni během několika dnů vychrlila texty ovlivněné četbou novin, přednáškami, odbornou literaturou i pocitem, že svět, jak jsme ho znali, se hroutí. A ve kterých je vždy napětí mezi jednotlivcem a anonymní mašinerií.

Stačí čtyři stupně

„Sejmi mě z úbočí hory, ustřel mi hlavu,“ zpívá Anohni prosebně a naléhavě do jemné elektronické konstrukce. Bere na sebe roli malé afghánské holčičky, jejíž rodina zemřela při bombardování drony a ona vyhlíží k nebi s nadějí, že si odtud přijde smrt i pro ni. Staví na odiv svou bezbrannost a láká na ni bezpilotní stroj.

Uteče jen prvních pár minut alba a posluchač dostane v bombastické skladbě 4 Degrees vizi světa stiženého klimatickými změnami: „Chci vidět svět, jak se vaří, stačí jenom čtyři stupně. Chci slyšet psy výt o vodu a vidět ryby plavat v mořích břichem vzhůru,“ zpívá jako spoluviník. Jako někdo, kdo si nepřeje zánik fauny, ale zároveň se nedokáže vzdát životního standardu západní společnosti.

Sotva skončí katastrofická vize, Anohni rozehraje perverzně groteskní love song věnovaný masovému dohledu NSA, kde coby sledovaná figura flirtuje se svým agentem. „Sleduj mě v mém hotelu, sleduj mě, jak cestuji z města do města, sleduj mě, jak se dívám na porno… Vím, že mě miluješ, protože mě sleduješ pořád a chráníš mě před zlem, terorismem a pedofily.“ Centrem alba se pak stává takřka atonální litanie Obama, která líčí zklamání i naivitu liberála, jenž si do osoby končícího prezidenta projektoval naděje o lepší Americe.

Anohni hned na několika skladbách pracuje s konceptem ekofeminismu, který zjednodušeně řečeno připodobňuje principy podrobení a využívání přírodních zdrojů s uspořádáním patriarchátu. Právě mužské struktury, hierarchie a pyramidy moci vnímá jako největší překážku změn – a třeba po vzoru švédské strany Feministická iniciativa upozorňuje, že větší zapojení žen do etablovaných mužských systémů, ať už vládních nebo firemních, není uspokojivé řešení. Důležitá je oproti tomu tvorba alternativních ženských systémů. Jejich propagaci se Anohni věnuje ve svém umělecko-aktivistickém projektu Future Feminism, který spojuje spřízněné a vyhraněné autorky, jako jsou CocoRosie, Lydia Lunch, Laurie Anderson či Marina Abramović.

Hopelessness tuto linku zmiňuje v mantrické Violent Men, která opakuje refrén: „Už nikdy nedovolíme, aby se narodili násilní mužové.“ Tah alba tak kromě spolehlivých tanečních rytmů a mocného zpěvu zajišťuje právě specificky ženská energie protestu. Není v ní boj ani razantní konfrontace, posluchač tu střídavě zakouší pocity těch, kdo ubližují, i těch, kterým je ubližováno – aniž je lacině vydírán.

Pár týdnů poté, co PJ Harvey vydala reportážní album ze strádajících míst světa a Beyoncé ukotvila desku Lemonade v tradici afroamerického ženského hnutí, se tak utvrzuje stále zřejmější trend popových desek roku 2016, jež od svých posluchačů vyžadují obeznámenost s velkou škálou zdrojů: od zpravodajství přes společenské vědy po dějiny umění a občanských hnutí. Přímo na ně odkazují, propojují je a rozvíjejí. Je to pop ukotvený v nebývalé sumě znalostí a především bezprostředním aktuálním světě, který publiku nedovoluje uniknout od reality. Ačkoli ho nechá tančit, staví před něj nepříjemné otázky, na něž nejsou jednoduché odpovědi.

V souvislosti s angažovaným uměním vždy vyvstává otázka, jak měřit jeho úspěšnost. „Hopelessness nevrátí dějiny, ani nepředělá politiku – to by bylo smělé očekávání,“ napsal o albu kritik Hua Hsu v časopisu The New Yorker, ale jedním dechem dodává: „Ovšem jako každá silná hudba nám připomíná důležitost lidské důstojnosti, integrity a imaginace.“ A možná jsou to přesně ty kvality, kterým je dobré dopřát sluchu v každé krizi.