Pán, paní, nebo šedá myš?

Funkce generálního tajemníka OSN je danajský dar. Z dosavadních osmi hlav této organizace je všeobecně uznáván pouze Švéd Dag Hammarskjöld, který v roce 1961 zahynul při letecké havárii; snažil se tehdy ukončit hrůzy v Kongu po získání nezávislosti. Za druhého nejlepšího je považován Kofi Annan, mazaný a šarmantní Ghaňan, jenž funkci zastával v letech 1997–2006, přestože při léčení bolavých míst světa se mu dařilo všelijak. Jeho končící nástupce, Jihokorejec Pan Ki-mun, je vnímán jako nejnudnější – a jeden z nejhorších.

Na jeho obranu je však třeba říci, že je slušný a houževnatý. Může si připsat zásluhy za vývoj nových cílů, které byly stanoveny vloni, a za dohled nad prosincovou dohodou o klimatické změně v Paříži. Je však zoufale nepřesvědčivý, závislý na protokolu a chybí mu nenucenost a hloubka. Ještě i po devíti letech ve funkci občas šlápne vedle, nedávno například označil přítomnost Maroka v Západní Sahaře za „okupaci“. I ti nejnezaujatější pozorovatelé se shodli, že tento diplomatický lapsus nabídl Maroku záminku, aby vyhnalo štáb OSN, který se snažil v oblasti udržovat mír.

Pan Ki-mun je ale hlavně zosobněním defektu, který OSN postihuje: výběr nejnižšího společného jmenovatele. Funkci získal proto, že žádný ze stálých členů Rady bezpečnosti – USA, Británie, Čína, Francie a Rusko – proti němu nic neměl. Čína chtěla Asijce, Amerika ho považovala za víceméně svého příznivce, Rusko jej shledalo přijatelně nevýrazným. Až…