Když se počasí zblázní

Období dešťů pro pana Ndiaye od nepaměti začínalo v červnu a končilo v říjnu. „Když jsme zasévali, byla půda rozbahněná. V posledních deseti letech je ale suchá jako písek. Bez života,“ vypráví sedmdesátiletý farmář ze západoafrického státu Niger. V jeho vsi teď mírně zaprší až v srpnu a poté zem zase rychle vyschne.

O tři tisíce kilometrů na východ, v Etiopii, farmaří pan Yasin a má úplně stejné problémy: „V období dešťů by mělo pršet každý druhý den. Nám ale vloni zapršelo jen jednou měsíčně.“ Kukuřice se neurodila, proto prodal čtyři ze svých osmi krav a z vydělaných peněz nakoupil základní potraviny pro rodinu. Ze stejných důvodů se vyhublých zvířat zbavuje hodně venkovanů – krávy jsou i proto hluboko pod cenou, a nedostatková mouka se naopak kupuje za dvakrát vyšší ceny než v předchozím roce.

Podobných příběhů je v posledních měsících v zahraničních novinách a časopisech ke čtení stále více a všechny míří stejným směrem: počasí na mnoha místech Afriky se zbláznilo. Rozlehlá část Etiopie trpí nejhorším suchem za posledních padesát let a dobytek umírá hlady, zatímco v jiném etiopském regionu při povodních umírají desítky lidí a tisíce krav. Kvůli výpadkům úrody jsou podle OSN hladem ohroženy desítky milionů lidí – v Malawi, Zimbabwe a v částech Jihoafrické republiky vlády vyhlásily stav nouze.

Sucho bez mrtvých

Působí to jako déjà vu osmdesátých let, kdy sucho v Etiopii vedlo k poslednímu velkému hladomoru. Zemřelo více než půl milionu lidí a obrazy na kost vyhublých farmářů a jejich dětí se zaryly do kolektivní paměti lidstva.

Nynější sucho trápí stejnou oblast: náhorní plošinu severní Etiopie, kde se serpentiny silnic klikatí dramatickou, nádhernou krajinou. Počet obyvatel Etiopie za těch třicet let stoupl ze čtyřiceti na sto milionů a na mnoha kopcích tu farmáři pomocí terasovitých polí využívají doslova všechny čtvereční metry půdy. Většina z nich oře dřevěným pluhem taženým voly, tedy se stejnými technologiemi jako v biblických časech. Současně extrémní sucho zasáhlo i oblast položenou na východ od náhorní plošiny, pod více než dva kilometry hlubokou tektonickou propadlinou. Ve zdejší polopoušti již dříve teploty běžně šplhaly k padesáti stupňům a nomádi z národa Afarů zde žili na úplné hranici lidských možností. Nyní je jejich přežití ještě o něco náročnější.

Oproti třicet let staré katastrofě je tady však jeden zásadní rozdíl: lidé zatím hlady neumírají. „Viděl jsem dovoz mouky a vody i do těch nejzapadlejších vesnic,“ popsal situaci předminulý týden v komentáři pro The New York Times vědec Alex de Waal, který od osmdesátých let zkoumá hladomory a humanitární pomoc a platí za předního světového odborníka na východní Afriku. Vláda dováží potraviny po ještě oficiálně nezkolaudované rychlé železnici ze sousedního Džibutska a kamiony ji pak po silnicích postavených čínskými firmami rozvážejí k potřebným.

Podle de Waala se v těchto měsících potvrzuje, že nevyhnutelným důsledkem sucha, neúrody či přelidnění dnes nemusí být hladomory. Ty jsou spíše důsledkem cynismu nebo manažerského selhání vládců, kteří nedokážou či nechtějí hladovějícím dopravit potraviny dostupné jinde. Tak jako před třiceti lety, kdy Etiopii vládl bezohledný stalinistický diktátor.

Dnešní režim je také nesvobodný, z minulé apokalypsy si ale vládci přece jen vzali ponaučení. Zavedli například záchranný systém pro farmáře, kteří z malých polí nejsou schopni uživit rodinu. Zaměstnávají je na veřejných pracích, díky nimž vydělají peníze na nákup základních potravin. I v běžných dobách je na této státní pomoci závislých sedm milionů Etiopanů – po výpadku loňských jarních a letních dešťů jich přibylo dalších deset milionů. Pokud pořádně nezaprší ani letos v létě, bude tato záchranná síť napnutá k prasknutí. V terénu teď podle britského deníku The Guardian pracuje také kolem čtyřiceti tisíc zdravotníků, kteří vyhledávají a pečují o podvyživené. Těžké jsou tyto měsíce zvlášť pro kojící matky, jejichž zesláblá těla často nevytvoří dostatek mateřského mléka.

Autoritářská vláda za koordinaci pomoci od mezinárodních organizací sklízí hodně chvály, ovšem slyšet jsou také kritici. Etiopie se snaží zbavit nálepky země hladu a naopak láká investory na modernizaci a setrvalý desetiprocentní ekonomický růst. Zprávy o hladovění na venkově navíc v minulosti vedly ke vzpourám – v sedmdesátých letech například uspíšily marxistickou revoluci proti tři tisíce let vládnoucí císařské dynastii. Proto se současná elita dlouho snažila o problémech mlčet – a podle kritiků požádala svět o pomoc příliš pozdě. The Guardian také informoval, že novináři cestující za pokrýváním citlivého tématu do suchem zasažených oblastí potřebují vládní povolení a mnohé zahraniční nevládky pomáhající s distribucí pomoci nechtějí brát reportéry do terénu, protože se bojí následných komplikací s úřady.

Zelená perspektiva

Paradoxem je fakt, že Etiopie i v časech sucha hospodářsky roste. Dováží se potravinová pomoc, a zároveň se dále vyváží exportní komodity. Do bohatých emirátů Blízkého východu maso a do Evropy řezané květiny, které se pěstují v obřích sklenících na jih od hlavního města. V jiných státech však sucho křehké ekonomické úspěchy posledních deseti let zásadně ohrožuje.

Například v Jihoafrické republice vloni sklizeň klesla ve srovnání s rokem 2014 o necelou třetinu a studie Univerzity v Pretorii ukázala, že ceny potravin stouply o dvacet až třicet procent. To je národní průměr – v některých regionech se cena kukuřičné mouky, základu místní stravy, zvýšila až o šedesát procent a lidé drasticky omezují soukromé rozpočty.

Velké problémy má také Zambie, kde rekordní sucho ohrožuje například dodávky energie z přehrady Kariba. „Spolehlivá a laciná energie přispěla k politické stabilitě Zambie a pomohla přeměnit tamní ekonomiku v jednu z nejrychleji rostoucích na kontinentě,“ píše se v dubnové reportáži deníku The New York Times. Přehrada nyní produkuje tak málo energie, že firmy kvůli výpadkům proudu musí zastavovat výrobu.

„Bohužel je to předzvěstí toho, co uvidíme i ve zbytku Afriky,“ říká ve zmíněné reportáži Danny Simatele, odborník na klima z Univerzity ve Witwatersrandu v Jihoafrické republice. Viníkem rekordního sucha jsou podle jeho soudu klimatické změny, které Afriku zasáhnou dříve a silněji než vyspělý svět, zodpovědný za emise skleníkových plynů.

Jiní vědci jsou ale opatrnější. Za loňské a letošní pomatené počasí může ve východní a jižní Africe prý především klimatický jev zvaný El Niño, který každých pár let způsobuje výkyvy počasí. Letos jsou turbulence mimořádně silné, vědci se však neshodnou, nakolik to souvisí s činností lidstva.

Podle členů Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) je pravděpodobné, že průměrné teploty v Africe v příštích desetiletích stoupnou jedenapůlkrát více než jinde ve světě a rozlehlé oblasti kontinentu úplně vyschnou. Celkový obrázek však není jednoznačný, protože na jiných místech Afriky srážky i výnosy z polí naopak stoupnou. Proměny počasí každopádně nejsou izolovaný problém: jde především o to, že se o ně přeme v době populační exploze. Do roku 2050 se podle propočtů OSN počet obyvatel Afriky oproti dnešku zdvojnásobí na dvě a půl miliardy.

Vyhlídky přesto nejsou beznadějné. Většina farmářů pořád závisí hlavně na vodě z dešťů a na velmi primitivních technologiích. Zaostalost je zároveň i velkou příležitostí – zaváděním základních technologií je možné výnosy farmářů výrazně zvýšit. V minulých patnácti letech se úroda v mnoha státech – včetně Etiopie nebo Mali v pásmu na jih od Sahary – díky lepším semenům, zavlažování a školení zemědělců ztrojnásobila. Týdeník The Economist předvídá „africkou zelenou revoluci“, která zvýší sklizně farmářů, podobně jako se to v minulosti díky inovacím podařilo v Asii. Nejsou k tomu nutné velkolepé futuristické projekty.

Hledáme plán

Na místech, kde kvůli klimatickým změnám prakticky nebude možné žít, nyní slavný novinář Thomas Friedman natáčí dokument pro National Geographic. Jsou to oblasti na jihu od Sahary a v západní Africe, kde se nejrychleji šíří poušť, kde bylo v minulých letech nejvíce nepokojů kvůli nárůstům cen potravin a kde současně nejrychleji přibývá útoků islámských extremistů. Těžké živobytí a politické problémy se tu vzájemně posilují.

Friedman v nedávné sérii článků pro The New York Times popisuje návštěvu odlehlé vesnice v Senegalu. Náčelník na uvítanou svolává všechny obyvatele, nejsou mezi nimi skoro žádní muži v produktivním věku: „Všichni odešli. Sklizeň klesá a hladových krků je příliš mnoho, proto se muži vydali do všech směrů za prací. Chtějí vydělat dost peněz na přežití a poslat část mzdy domů manželkám. Podobný trend se opakuje všude v západní Africe.“ Většina mužů odchází za prací do zdejších měst, část se ale odváží do Libye a dál do Evropy. A pokud se místní podmínky nezlepší, tak jich riskantní plavbu přes Středozemní moře podnikne stále více.

Azyl v Evropě velmi pravděpodobně nedostanou. Mezinárodní právo pojem klimatičtí uprchlíci nezná a u konkrétního člověka půjde konkrétní příčiny útěku určit jen stěží. Existují však šance, jak může Evropa této rodící se krizi na svých hranicích preventivně aspoň do určité míry zabránit.

Venkované nejprve hledají práci ve městech své vlastní nebo sousední země. Pokud ji tam například díky investicím evropských firem najdou, klesá jejich chuť vydávat se na delší a nejistou cestu na sever. Motivace k plavbě do Evropy se také sníží, pokud Evropané budou tyto migranty po odmítnutí žádosti o azyl důsledně vracet domů – a současně se otevře více možností žádat o legální pracovní víza. Migrace by tedy mohla stejně jako dnes probíhat především uvnitř afrických států. Ačkoli ani to někdy není v uměle vytvořených státech plných etnických rivalit tak jednoduché, jak se může zdálky zdát.

Skutečně účinná prevence zítřejší klimatické migrace je něco jiného než současná rozvojová pomoc. Vyžaduje mnohem více peněz, promyšlené investice do vzniku pracovních míst a systematickou úpravu pravidel mezinárodního obchodu ve prospěch chudých zemí. A vědomí, jak jsou na globalizované planetě kontinenty propojené: evropský blahobyt vyrostl na průmyslových emisích CO2, které v důsledku komplikují život v Africe.

„Měli bychom zopakovat nejgeniálnější z amerických myšlenek, Marshallův plán. Přinesl rozvoj a obchodní příležitosti do zemí, které byly po druhé světové válce zničené a vytratila se z nich naděje,“ navrhl nedávno v rámci široké diskuse o dlouhodobé strategii proti růstu uprchlických proudů slavný bojovník proti chudobě Bono. Jeho srovnání samozřejmě kulhá: suchem postižené africké státy jsou v úplně jiné situaci než Evropa po druhé světové válce, kde už byl rozvinutý průmysl a obyvatelé byli ze škol připraveni přispět k jeho růstu.

Podobné jsou však obě situace v jiném smyslu. Pokud by Evropa po druhé světové válce zkolabovala, nejspíše by následovala série revolucí, které by ji vehnaly do komunistické říše a pocítila by to i Amerika. Proto se o rozvoj na druhé straně Atlantiku zasadila. V podobné situaci je dnešní Evropa, jíž se osud jižních sousedů v Africe bytostně týká. Pokud budou tamní slabé země  pod náporem klimatických změn kolabovat, požene to mladé lidi na cestu do Evropy nebo do náruče teroristů. V globálním měřítku platí to samé, co jsme výše popsali na příkladě Etiopie. Sucho, populační růst, změny klimatu jsou přírodní síly, ale ve světě nadbytku nemusí nutně vést ke katastrofě. O té rozhodnou až schopnosti místních a světových vládců.