Dopis z Tokia

Každý den přesně v pět odpoledne se Tokiem a celým Japonskem naráz rozezní z pouličních reproduktorů džingl, hlasitá, téměř minutová melodie. Má různé podoby, někde je inspirovaná japonskou lidovou písní, dětským popěvkem, nebo dokonce Dvořákovým Largem z Novosvětské. „Píseň o páté“ pochází z dob, kdy místní neměli hodinky, a měla je upozornit, aby zamířili domů, než bude tma. Dnes si už nikdo nemůže pořádně vzpomenout, zda to platilo jen pro školáky nebo i pro pracující, protože jít domů v pět je pro obě skupiny již dávnou minulostí.

V Tokiu se teď stmívá kolem půl sedmé a pozvolna se začnou rozsvěcet jen nahodilá okna bytů, zato zářivky v kancelářských budovách svítí souvisle, v každém patře, bez přestání často i do půlnoci, každý den vyjma neděle. Přesčasy jsou v Japonsku spíš pravidlem než výjimkou a týkají se 85 procent zaměstnanců. V některých korporacích pracují zaměstnanci až 100 hodin měsíčně nad zákonem stanovený limit. Většinou jde o přesčasy neplacené, a tak se údaje o nich rozcházejí. Ale podle Mezinárodní organizace práce (ILO) je Japonsko na druhém místě na světě v počtu zaměstnanců, kteří pracují déle než 49 hodin týdně, hned po Jižní Koreji.

O nesnadném životě „salarymanů“, jak se tady říká muži, který pracuje v kanceláři a má stálý příjem mnohdy se zárukou do důchodu (jeho ženskou protiváhou je „career woman“), bylo napsáno mnoho a každý si je snadno představí, jak spěchají ranním vlakem do práce ve stejnokroji, tvořeném bílou košilí a tmavým…