Mezi námi běžci

Jen mezi námi běžci: maraton za pět hodin, to je tempo někde mezi rychlou chůzí a plouživým klusem. Bohumil Fiala, který běhával tuto trať pod tři hodiny, to dobře ví, a přesto má pocit, že podal životní výkon. Jak se dočtete v textu na str. 30–31 oprávněně. V jeho případě člověk také chápe, že si vybral doběhnutí do cíle maratonu za nový start do života.

Záhadou však je, proč se na tuto útrpnou pouť městem vydávají další tisíce a tisíce lidí, kteří k tomu nemají zjevný důvod. Co je vede k tomu, aby přinutili svého ducha vítězit nad vzpírajícím se tělem? Protože mezi námi běžci: soudě podle jejich techniky, utrpení jejich fyzických schránek musí být velké. To dunění pat, to pokleslé těžiště, ten nápor na kolena, ty kroutící se trupy a klimbající hlavy! Přátelé, to není běh, to je masakr kloubů, kostí a šlach.

Ale budiž. Zdá se, že stále větší část lidstva je pevně rozhodnuta zkoušet výdrž svého těla touto činností. Autor těchto řádků přitom pamatuje ještě dobu před čtyřiceti lety, kdy běhával po parcích a míjel pěší, kteří na něj zírali jako na divocha uprchlého z džungle a volali za ním: kam běžíš? Dnes je to naopak, raritou je pěšák. Otázka je, proč.

Faktem je, že ze všech tvorů na planetě je člověk tím nejlépe vybaveným pro vytrvalostní běh a jedna z uznávaných teorií praví, že homo sapiens se zrodil právě z běhu: dokázal uštvat zvěř a měl tak dost masa na rozvoj mozku. Vracíme se tedy v současnosti ke své přirozenosti poté, co jsme běh na dlouhou dobu opustili…