Všechny zachránit nemůžeme

Americký geolog Chris Goldfinger stojí před kongresovou halou v Japonsku, země se mu vlní pod nohama a on nevěřícně hledí na hodinky. Sílu zemětřesení je orientačně možné odhadnout podle toho, jak dlouho trvá. Patnáct vteřin stačí na sedmý stupeň Richterovy stupnice, při němž umírají lidé a škody se mohou šplhat do miliard. Na osmý stupeň, který znamená desetkrát silnější otřesy, odkazuje zemětřesení v délce alespoň dvou minut. Minutová ručička na Goldfingerově zápěstí přitom právě obkroužila ciferník potřetí a dunění neustává.

Píše se rok 2011. Zemětřesení zastihlo světovou seizmologickou smetánku přímo uprostřed konference a účastníkům s přibývajícími vteřinami mrznou světácké úsměvy na rtech. Podle špiček seizmologie nemělo Japonsko nikdy zažít silnější zemětřesení než 8,5 stupně. To je hodně, když je ale země připravená, nemusí být výsledkem úplná katastrofa. Devítka tu však být nikdy neměla. Vědci tuší, že tohle nemůže dopadnout dobře.

Za pár desítek minut vědci skutečně v přímém přenosu na mobilech sledují, jak na Japonsko dopadají vlny tsunami a ničí města na pobřeží. Následuje jaderná katastrofa v elektrárně Fukušima, jejíž ochranné bariéry s tak vysokými vlnami nepočítaly. Na konci dramatu bude 18 tisíc mrtvých.

Popsaná scéna pochází z článku The Really Big One (Skutečně pořádná šlupka) zveřejněného loni v létě v týdeníku The New Yorker. Před několika týdny získal Pulitzerovu cenu, hlavním důvodem ale není Japonsko. Když Goldfinger hledí v textu na hodinky,…