Léčba cizáctvím

Když se Karel IV. po dětství stráveném ve Francii usadil zpět v Praze a nechal opravit zpustošený Pražský hrad, vypravila se za ním i jeho manželka Blanka z Valois v doprovodu většího počtu svých francouzských dvořanů. Po jejich příjezdu do Prahy kronikáři zaznamenali rozpačité přijetí místní šlechtou. Pražané prý překvapeně koukali na kvalitní a asi z jejich pohledu i výstřední oblečení, jaké do té doby neviděli. Nemile na ně údajně zapůsobila i nesrozumitelná řeč, jež v nich prý vzbudila pocity nepříjemného cizáctví. Karel, tehdy ještě před korunovací, si nechtěl domácí šlechtu znepřátelit a Francouze – samozřejmě bez Blanky – poslal domů.

Příhoda z mládí nejpopulárnějšího českého panovníka, jehož sedmisté výročí narození si letos připomínáme, naznačuje, že pro něj asi nebylo lehké najít cestu ke svým krajanům. Ve Francii vychovaný, jazyků a Evropy znalý syn českého krále přijel do své staré vlasti, která byla spíš uzavřená do sebe a v přijímání kulturních vlivů o nějakých sto let opožděná proti západní Evropě.

Karel IV. si přivezl zalíbení ve francouzském centralistickém způsobu vlády a obvyklý antisemitismus. Díky francouzské dvorní výchově měl ovšem i dobré chování, smysl pro diplomacii a kompromis. Hlavně ale celoevropský způsob uvažování, který byl tehdy u vysoké evropské šlechty na západě kontinentu běžný.

Z Čech pocházela jeho matka, narodil se tady, uměl jazyk, od sedmnácti let v Čechách žil. Místní šlechta mu dala od začátku najevo, že spoléhá na jeho snahu zlepšit neutěšený hospodářský stav českých zemí daný i nezájmem Karlova otce Jana Lucemburského. Karel postupně zřídil první středoevropskou univerzitu, založil arcibiskupství, zvětšil Prahu o Nové Město, učinil z ní své sídlo a proměnil ji ve světu otevřené, evropsky významné město.

Nejen most

Z Karlova výrazného otisku v českých dějinách se dá vyčíst příběh silné osobnosti z časů, kdy si králové museli pracně vytvářet své pozice osobní účastí v boji, diplomatickým uměním a schopností politického kompromisu. Je však také příběhem toho, jak rychle se mohou poměry v zemi převrátit do výrazně jiného proudu. Karlovi se nepovedlo vybudovat stálou dynastii, jeho synové neměli dědice a české země se ponořily do radikalismu husitského hnutí a izolace.

Je paradoxem oslav Karlova výročí, že nikoli jeho otevřenost a evropanství, ale spíš husitské „proti všem“ se tu stalo tradicí, k níž se dnes Češi hlásí. Po rekatolizaci po Bílé hoře měli blíž k evropanským tradicím krále Karla, husitská jinakost byla oživena do značné míry umělou legendou během let, kdy Češi usilovali o samostatný stát, a posílil ji ještě komunismus vykreslující v populárních filmech husitství jako dávný předobraz bolševické revoluce.

Je tedy dobře, že Češi vedle Žižky oslavují i Karla IV. Narozeninové pátrání po poučení z jeho velikosti by nemělo uvíznout u dojetí ze stavby mostu z vajíček a podobných oblíbených legend. Karel IV. ukazuje, jak otevřenost a sebevědomí vůči okolnímu světu nevede k „rozpuštění se“, ale přesně naopak, k pevnosti a velikosti.