Bez dotací není pop

Pokud se muzikant z malé pětimilionové země, jako je Norsko, chce hudbou živit, nemá jinou možnost než prorazit v zahraničí,“ konstatuje Jonas Vebner, dvaatřicetiletý vytáhlý Nor oblečený v černém. Chvíli ještě hovoří o síle kultury, která dělá jeho zemi výbornou reklamu, pak nesentimentálně dodá: „Důležité je si uvědomit, že v Music Norway podporujeme byznys, nedotujeme kulturní výměnu. Pomáháme lidem, kteří se chtějí hudbou živit a nedělají ji jako hobby. Sledujeme finanční zájmy norského hudebního průmyslu.“

Vebner pracuje v rámci dvanáctičlenného týmu hudební exportní kanceláře Music Norway. Jeho úkolem je, aby se o norské hudbě vědělo v německy mluvících zemích a snáze pronikala na zdejší trhy. Pracuje přímo v Berlíně, v srdci nejsilnějšího hudebního trhu na kontinentu. A je to i jeho zásluha, že se norským muzikantům v posledních sezonách stále více daří v zahraničí.

Otřepané pořekadlo tvrdí, že hudba nezná hranic. Stačí ale letmý pohled na situaci v Evropě, aby člověku došlo, že neplatí. O nejúspěšnější české kapele nemají v Rakousku ponětí, Francouzi netuší, kdo vládne španělským hitparádám, Němci nevědí, co se děje v Polsku, a šlo by pokračovat. Jediná dovozová hudba, která boduje v hitparádách napříč starým kontinentem, je pop z Británie nebo Ameriky. Ale i tady se začíná mnohé měnit. Po úspěchu švédských a francouzských hudebníků se Evropa stala kulturně prostupnější a…