Na vlastní oči

Při psaní písničky si představuji celou scenerii, kde se odehrává. Vidím barvy, cítím náladu i denní dobu; vidím, jak se mění světlo a pohybují se stíny. To vše dotváří celkový obraz,“ popisuje svou obvyklou tvůrčí metodu zpěvačka a kytaristka PJ Harvey v jednom z mála vyjádření, která doprovázejí vydání alba The Hope Six Demolition Project. Postup, kdy se spoléhá na vlastní představivost, jí však náhle přestal stačit. „Sbírat informace z druhotných zdrojů mi přišlo příliš vzdálené od toho, co jsem chtěla popsat. Chtěla jsem dýchat vzduch, cítit zem pod nohama a potkat se s lidmi ze zemí, jimiž jsem byla fascinovaná.“

Přesně kvůli těmto zážitkům se na zapřenou, pouze v doprovodu renomovaného fotoreportéra Seamuse Murphyho, držitele několika cen World Press Photo, vydala do opuštěných vesnic Kosova, na rušná tržiště v Afghánistánu i do deprivovaných čtvrtí Washingtonu. Bohužel nikde nevysvětluje, proč si vybrala zrovna tato místa. Se zápisníkem v ruce tam sbírala útržky rozhovorů i pouliční výjevy, které ji zaujaly. Odkud za slavnými autory protestsongů přicházejí náměty prostřednictvím novinových titulků, tam se rozhodla PJ Harvey vyrazit do první linie a sbírat inspiraci v terénu, jejž západní člověk zná z televizních zpráv. Výsledkem je album – reportáž. Deska vytvořená s pomocí odpozorovaných detailů, drobnokreseb a výjevů, které zpěvačka ponechává bez komentáře, moralizování, smutku, vzteku či pohoršení.

Z každé fáze tvůrčího procesu…