Jak básníkům chutná pivo

Poprvé se s nimi diváci setkali v roce 1982, pošesté a zatím naposledy před pár dny, po čtyřiatřiceti letech. Básnická série režiséra Dušana Kleina a scenáristy Ladislava Pecháčka se řadí k nejdelším ságám i v rámci světové kinematografie: příběhy poetického studenta a lékaře Štěpána Šafránka se rozpínají od perestrojky přes raný kapitalismus k dnešku. Dospěla, vyrostla a stárla s nimi generace Čechů, kteří vstoupili do puberty v osmdesátých letech.

A pokud se v sérii mají odrážet i její současné postoje, pak to podle šestého dílu vypadá, že si prošla podobnou cestou jako hlavní hrdina: od idealismu k nulovým ideálům. Básníci nikdy nebyli břitkou kritikou, i když narážky na systém tvořily podstatnou část jejich poetiky. Ale hlavní hrdina verze 2016 je takovým extrémem pohodlné rezignace, že se nabízí otázka, kým vlastně během tří dekád byl a co divákům záměrně i nezáměrně nabízel.

V rámci možného

První díl Jak svět přichází o básníky byl ukázkovým produktem začátku osmdesátých let, kdy se potkaly zájem komunistických ideologů o mládež a pozvolné uvolňování v kinematografii. Příběh gymnazistů Štěpána a Kendyho, kteří si vylepšují kádrový profil tím, že uvedou se spolužáky zmodernizovanou Tylovu Lesní pannu, vymezili autoři proti uniformním mládežnickým filmům předchozí dekády. Básníci měli uvolněností, vtipnou sexuální otevřeností a lehkou rebelií proti normám socialismu rezonovat mezi mladými. Ti se čím dál víc odkláněli od generace rodičů a…