Deník Rivky Lipszycové

Imre Kertész v knize Kaddiš za nenarozené dítě účtoval jak s maďarským kolektivním zapomínáním, tak s vlastním židovstvím po Osvětimi. Pro přeživší už podle něj není možný nový život, jen trpěná existence soukromého polomrtvého: Přežil jsem, tedy jsem. Čtrnáctiletá Rivka Lipszycová, jejíž deník byl nalezen sovětskou lékařkou u zbořeného krematoria v Březince, by s ním zcela jistě nesouhlasila.

Polsky psané záznamy z lodžského ghetta byly v USA vydány teprve před dvěma lety. Osudy i obsah textu okamžitě vzbudily pozornost. Do té doby totiž deník ležel zapomenut v pozůstalosti Zinajdy Berezovské – a nebýt její vnučky, která emigrovala a rukopis v roce 2008 předala do Holocaust Center of Northern California, asi by zmizel beze stopy. Už to vzbuzuje otázky. Jak to, že si Berezovská deník ponechala v soukromí? Proč nebyl přičleněn k těm, které ukryli členové osvětimského Sonderkommanda? A jak je možné, že se v SSSR přes opakované pokusy nezdařilo pořídit překlad, i když text měli v rukou Poláci?

Rivčina stopa se navíc po válce ztrácí a deník je tak rámován doslova detektivní rekonstrukcí hrdinčina osudu, pojednáním odborníka na lodžské ghetto a vzpomínkami jedné z dívčiných sestřenic. I s nimi se však nad knihou vznáší jakési tajemství, které se zvláštně snoubí s poselstvím deníku.

Nic mimo ghetto

Rivka se po okupaci Polska dostala do ghetta s celou rodinou spřízněnou s lodžským rabínem Segalem. Otec zemřel v roce 1941 na následky zranění, která utrpěl…