Sex a mír

Drazí a milovaní, shromáždili jsme se tu dnes, abychom prošli tím, čemu se říká život.“ To jsou první slova, která zpěvák Prince pronáší v roce 1984 ve skladbě Let’s Go Crazy na úvod svého přelomového alba Purple Rain. Už ve své době to znělo jako smuteční řeč, avšak jestli Princeova nezařaditelná a eruptivní tvorba něco oslavovala, pak to byl život. Poživačný, pudový, hédonistický, radostný, extravagantní, ale také zasvěcený práci a tvůrčím vizím. A v posledních letech i víře.

Pocity radosti si podle ohlasů odnášeli i návštěvníci jeho (jak se brzy ukázalo) posledního koncertu konaného 14. dubna v Atlantě. Na cestě z něj se zpěvákovi, který už několik týdnů bojoval s nemocí, přitížilo a jeho soukromé letadlo muselo nouzově přistát v Illinois, kde byl hospitalizován. Pár dní nato se ještě objevil v domovském Minneapolisu na klubovém koncertu zpěvačky Lizz Wrightové a dal fanouškům najevo, že je v pořádku. O to nečekaněji zapůsobila čtvrteční zpráva, že zemřel ve věku 57 let ve své rezidenci v Paisley Parku.

Spolu s Michaelem Jacksonem a Madonnou patřil Prince k výjimečné trojici, která definovala osmdesátá léta a formovala celou jednu generaci. Spojovalo je velikášství i perfekcionismus, a tak jako osmá dekáda přála filmovým svalovcům a supermodelkám, pop se v jejich podání stal skutečným superpopem. Dokonalou multimediální show s výpravnými klipy, choreografiemi i hudebními filmy.

Pokud ovšem Madonnu charakterizuje dříčství a Jackson si pečlivě hlídal repertoár, Prince byl nekontrolovatelným zřídlem a všestranným talentem. Písně chrlil se stejnou samozřejmostí, s jakou jiní dýchají. A jeho hudba – jak poznamenala publicistka Ann Powersová – tak vytvářela utopicko-politický prostor, kde poživačnost a večírky překonávají vše, co může lidi rozdělovat.

Ani slovo

Když se jazzovému muzikantu Johnu Lewisi Nelsonovi narodil v roce 1958 syn, pojmenoval ho sice Prince, ale jeho existenci bral jako značnou překážku v kariéře. To se také podepsalo na jeho výchově. Ačkoli bylo v domě piano, Prince neměl dovoleno se ho v otcově přítomnosti dotknout, poněvadž nehrál dost dobře. Už coby dítě se tak zatvrdil a každý volný okamžik, kdy otec nebyl doma, do úmoru cvičil. Tady se formovala nebývalá pracovní morálka a odhodlání, které Prince později potvrdil jako teenager, když prohlašoval: „Budu cvičit jako muzikanti z kapely Jamese Browna a všechno budu mít tak dokonalé, že nikdo nebude moct říct ani slovo.“

Od tohoto přístupu nikdy neustoupil, i když si v začátcích od mainstreamového publika vyslechl mnoho slov; a nejen slov. Ve vysokých podpatcích, silonkách, lesklém prádle a plášti předstoupil v roce 1981 před stadion plný fanoušků The Rolling Stones, kteří si ho vyžádali jako hosta na americké turné. Na pódiu ovšem vydržel tři písně, než utekl před mořem vztyčených prostředníčků, plivanců a plechovek od piva, kterými ho naštvaní rockeři zasypali. Když ho Mick Jagger osobně přemluvil, aby se nevzdával a pokračoval, situace se na další zastávce turné opakovala.

S Princem přišel na scénu typ maskulinity, na niž nikdo nebyl zcela připraven. Byl sexuálně vyzývavý a provokativní a zároveň křehký a jemný. A nadto měl afroamerický původ, což dominantně bílý rockový i popový střední proud dráždilo ještě o stupeň víc. Prince nejenže ukázal mladým Afroameričanům, že je v pořádku, když jsou divní a nezařaditelní, ale spojil vše, co na prahu osmdesátých let zůstávalo kulturně přísně odděleno: bílý rock a černý funk, představy o genderu i rasách.

Jeho nejuznávanější kapela té doby The Revolution byla zjevení už v tom smyslu, že ji tvořila směsice lidí různých talentů, odstínů pleti a pohlaví. Na opulentní osmdesátá léta Prince překvapivě preferoval úsporné aranže, zároveň se nebránil futuristickým zvukům automatických bicích. Do toho zpíval velmi lascivně o sexu – u jeho raného singlu Little Red Corvette není přesně jasné, zda pojednává o luxusním sporťáku, nebo o klitorisu. Přitom ale nepůsobil vulgárně. Předběhl dobu, měl však štěstí, že přesně taková multikulturní a multižánrová míchanice se stala základem pro nový televizní kanál MTV – a s ním Princeovi konečně vyrostlo publikum, které si ho přisvojilo.

Princeova hudba představovala dokonalý odraz rodícího se postmoderního babylonu, jenž byl umocněn masovými médii a sílící globalizací. Ta nutně musela přinést spojení vlivů, jež dosud zůstávaly v segregaci, a nikdo to nepochopil tak rychle jako mladí diváci hudební televize. Prince v sobě pojil sex-appeal Jamese Browna, funkový futurismus George Clintona a virtuozitu Jimiho Hendrixe, ale vzdálený mu nebyl ani hudební étos hnutí hippies. Přetavil ho však do dobových nároků osmdesátých let; do doby, kdy vše muselo být největší a nejnákladnější a showbyznysu vládl kult jedince. Sám Prince ho ostatně hojně přiživoval a přes všechnu lásku a mírumilovnost spoluhráčům vždy vládl pevnou rukou nemilosrdného šéfa. Ačkoli by si s jeho imagí člověk spojoval spíše večírkového krále, pravda byla, že proslul hlavně dlouhými nahrávacími frekvencemi, které se někdy natáhly až na čtyřicet hodin a spoluhráči při nich padali únavou. Obsesi hudbou snad nejlépe popsal v singlu Guitar z roku 2007, v níž zpívá: „Miluju tě, baby, ale ne tak jako svoji kytaru.“

Cesta k míru

Film Purple Rain (Purpurový déšť) provázející stejnojmenné album získal Oscara za hudbu a v roce 1984 se stal kasovním trhákem. Pobláznil teenagery a zaskočil jejich rodiče. Mimo jiné i Tipper Goreovou, někdejší manželku Ala Gorea, která na naléhání pořídila ono album své jedenáctileté dceři. Při poslechu skladby Darling Nikki, která popisuje ženu masturbující v hotelové lobby, jí však zatrnulo. Pod vlivem zlomového zážitku rozjela kampaň, která vyústila v označování alb s explicitními texty samolepkou varující rodiče.

Jedna generace mu tak ležela u nohou, druhá jej nedokázala skousnout. S touto imagí a nebývalým nasazením, při němž vydával jedno album ročně a takřka všechny nástroje si natáčel sám, vstoupil do devadesátých let. Jeho produktivita paradoxně představovala problém, když jeho domovský koncern Warner Bros nechtěl vydávat hudbu ve stejném tempu, s jakou ji Prince produkoval. Excentrický skladatel se rozhodl, že firmu obejde změnou jména – a tady se zrodil jak pseudonym v podobě Symbolu, tak dlouhý žurnalistický opis „umělec dříve známý jako Prince“.

Vzhledem k tomu, že touha tvořit u něj byla vždy stejně silná jako potřeba mít pod kontrolou vše, co se týká jeho produkce, dostal se nakonec logicky do souboje s hudebním průmyslem. Z Prince superhvězdy se stal bojovník s pravidly showbyznysu. Pokusy vymanit se z mašinerie a manažerských kalendářů charakterizoval jeho vlastní internetový NPG Music Club, kde fanouškům nabízel za poplatek nové skladby i bonusy. Snaha obcházet tradiční kanály vyvrcholila v roce 2007 jeho albem Planet Earth, které vyšlo zdarma jako příloha britských novin Mail on Sunday.

Svými obchodními tahy a geniálním instinktem Prince předznamenal mnoho nových cest, jež nabídl internet a později je naplno využili Radiohead nebo Nine Inch Nails. Ale na rozdíl od osmdesátých let se už zdálo, že extravagance a život za hradbou bodyguardů ho zahnaly do izolace, v níž nedokáže své vize dotáhnout do konce. Nepřestával natáčet novou a novou hudbu a zůstával nepřekonatelným performerem, který během srpna a září 2007 jednadvacetkrát po sobě vyprodal londýnskou O2 Arenu, ale jeho veřejná vystoupení a rozhovory začaly působit zmateným dojmem.

Už na prahu nového milénia vstoupil mezi svědky Jehovovy a skrze jejich pravidla se začal dívat na všechna témata od sexu přes lidská práva po politiku. Z koncertního repertoáru vypadla Darling Nikki, přestal volit; nevolil ani Obamu, který si jej pozval na jeden ze soukromých koncertů v Bílém domě, a zaznamenán je případ, kdy se novináře pokoušel po skončení rozhovoru obracet na víru.

Přes to všechno se nevytratil fundament, na němž stála jeho tvorba od samých počátků. V rozsáhlé diskografii čítající 39 alb je totiž mezi sexy singly rozeseto i dost politických komentářů. Z nich dost možná k nejsilnějším patří skladba Baltimore otevírající jeho poslední desku HITnRUN Phase Two z letošního ledna. Prince se tu vrací k loňskému úmrtí mladého Afroameričana Freddieho Graye v policejní vazbě, jež vyústilo v nepokoje v ulicích. A do povznášející pulzující funkové melodie se zpěvnými kytarovými sóly přímočaře zpívá: „Mír je víc než jen absence války. (…) Už toho bylo dost, je čas na lásku, čas poslouchat zvuk kytary. (…) Dokud nenastane spravedlnost, nebude mír.“ Poselstvím jeho virtuozity tak do poslední chvíle zůstalo i to, že mezi žánry, kulturami ani lidmi by neměly vést hranice – a že nejkratší cestou vedoucí k dosažení míru je hudba.