Královna služebnice

Ve věku 96 let zemřela britská královna Alžběta II. Ve čtvrtek večer to uvedl v prohlášení Buckinghamský palác. Šlo o nejdéle vládnoucí panovnici v britských dějinách. Při této příležitosti odemykáme následující text, který vznikl k jejím devadesátinám, a připomínáme také esej Kouzlo Alžbety II. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem. 

Byla to podívaná připomínající slavnosti z jiných časů. Břehy Temže obsypané stovkami tisíc lidí, její kalné vody prorážené procesím tisícovky lodí, vlajky třepotající se ve větru, v čele veslice Gloriana a na její přídi uprostřed zlata a sametu ústřední postava oslav – královna Alžběta II.

Nebyla to však grandióznost a pompa londýnských oslav královniných šedesáti let na trůně, díky nimž si řada Britů – i těch k monarchii vlažných – před čtyřmi lety znovu uvědomila, proč mají svou panovnici rádi. „Pršelo a ona tam stála celé hodiny. V šestaosmdesáti letech. Kdokoli jiný by si sedl nebo by se šel schovat, ale ne anglická královna,“ shrnula ten pocit v Guardianu britská novinářka Tanya Goldová. „Byla jsem tím velmi dojatá, téměř proti své vůli.“

Banální detail dobře vystihuje podstatu královského „zaměstnání“, tedy že jde navzdory všemu bohatství a privilegiím především o službu. Službu, kterou si Alžběta nevybrala, ale kterou vykonává déle než kterýkoli jiný anglický panovník před ní – a podle svých „poddaných“ lépe než její předchůdci. A v níž pokračuje i nyní, když slaví devadesáté narozeniny. Její obliba neklesá navzdory tomu, že za její vlády se z mocného globálního impéria rozloženého na mnoha kontinentech stala „pouze“ bohatá a vlivná evropská země.

Lepší zítřky

Viděno zpětně se zdá téměř nevyhnutelné, že jestli měla britská monarchie přežít turbulentní 20. století, pak to muselo být právě s touto ženou v čele. Od narození Alžběta vzbuzovala obrovský zájem a obdiv. Jak píše britský historik Ben Pimlott v jedné z nejrespektovanějších Alžbětiných biografií, tohle blonďaté, modrooké dítě, které se v dubnu roku 1926 narodilo v Londýně, symbolizovalo v neklidné meziválečné době především naději na lepší budoucnost.

Zájem byl dost disproporční vzhledem k tomu, jak nevýznamné postavení v královské rodině Alžběta zastávala a jak daleko k trůnu měla: předběhnout ji měli její strýc a otec, případně chlapci, kteří se měli oběma mužům narodit po ní. Jenže strýc Eduard po necelém roce na trůně abdikoval kvůli touze oženit se s dvakrát rozvedenou Američankou a Alžbětin otec Jiří zemřel v šestapadesáti letech. Ani jeden z nich nakonec po sobě nezanechal mužského potomka. V únoru 1952 se tak pětadvacetiletá žena, teprve nedávno provdaná matka dvou malých dětí, ocitla v situaci, kterou její současníci označovali za mimořádně obtížnou. Byť pochyby nad jejími schopnostmi nikdo dle dobového zvyku otevřeně nevyslovil, jasně to vyjádřil matador britské politiky a tehdejší premiér Winston Churchill, který prohlásil, že novou panovnici, která je „ještě dítě“, vlastně „vůbec nezná“.

Jenže právě princeznina svěžest a krása byly tím, co země, která přestála útrapy dvou světových válek a stále se nevymanila z ekonomických potíží, potřebovala. Během války znamenala princezna podle Pimlotta pro Brity „spojení s dychtivě očekávanou budoucností, v níž rodiny opět budou pohromadě, milenci se setkají, narodí se děti, břicha naplní a všichni si znovu užijí svobodu“. Po válce to byla stále ještě „budoucnost“. Většina rodin se sice opět shledala a děti se začaly rodit v uspokojivém tempu, ekonomické potíže země, ale i politické změny (studená válka, vznikající evropské společenství a sílící volání po nezávislosti v zemích Commonwealthu) neslibovaly nijak klidnou plavbu.

V této situaci se zdálo, že ač mladá a nezkušená, disponuje nová královna přesně těmi vlastnostmi, které se pro panovníka, byť v konstituční monarchii, v takovou dobu hodí. Šlo především o silný smysl pro povinnost, střízlivost, přímost, praktičnost, jednoduchý vkus a orientaci na rodinné hodnoty. Tyto královniny rysy byly zdůrazňovány nejen proto, že odpovídaly obrazu odpovědné a rozvážné panovnice a vytvářely vítaný kontrast s dekadentní imagí jejího strýce, který s takovou lehkostí opustil povinnosti k vlasti, ale také proto, že odpovídaly zásadám „britskosti“ v tom nejlepším smyslu. Britové měli mladou královnu rádi, protože byla tak trochu vylepšenou verzí jich samých.

A ač byly tyto její rysy z propagačních důvodů zdůrazňovány, nebyly tak daleko od pravdy. Pimlott ani další životopisci neobjevili moc příkladů, v nichž by Alžběta rebelovala proti své roli či nějaké autoritě (ani v pubertě), v nichž by se vášnivě nadchla pro nějaký intelektuální či umělecký směr, kdy by se projevila nějak skutečně originálně. Její praktické povaze odpovídá, že ji nikdy příliš nezajímalo, co má na sobě (nejlépe se prý cítí ve Skotsku v holínkách a plášti do deště). Od jejích blízkých přátel svět ví, jak je pro královnu důležité, aby ji nikdo neviděl plakat. A jako matka rozhodně neproslula tím, že by vyhledávala fyzický kontakt se svými dětmi. „Je přísná, nesentimentální,“ hodnotí v Pimlottově biografii královnu jeden z členů dvora.

Klid a stabilita

Přesto je obraz konvenční, nudné, emocionálně chladné a intelektuálně přinejlepším průměrné ženy, který šířili třeba bohémští přátelé její svobodomyslnější sestry Margaret, velmi nepřesný.

Za veřejnou stoickou maskou se skrývá žena, která se umí rozčílit, je schopná volit i silnější slova a nezdráhá se odvyprávět sprostý vtip. Lidé, kteří ji zažili během prázdnin na skotském zámku Balmoral, vyprávějí o svém překvapení ze setkání s veselou ženou, která s chutí a ne zrovna opatrně řídí terénní auto a pod širým nebem griluje maso. Odpor k projevování emocí pláčem se pak nezdá být až tak výsledkem chladné povahy jako spíše aristokratickou výchovou, v níž byla od dětství vedena k umění kontrolovat svoje emoce. Pimlott pak zmiňuje řadu příležitostí, kdy královnu naopak viděli se slzami v očích, třeba když navštívila velšskou vesnici Aberfan, kde při sesuvu uhelné haldy zahynuly desítky dětí. A co se týče rezervovaného vztahu k dětem, ten jí vyčítají jen někteří, jiní její přátelé mají naopak pocit, že se sice s dětmi moc nemazlila, ale dávala jim – prý až příliš velkou – volnost.

Pověst královny coby intelektuálně nevýrazné osoby navíc nepodpořil ani žádný z dvanácti premiérů, kteří se během Alžbětiny vlády vystřídali v úřadu a kteří ve vzpomínkách skládají hold jejímu rozhledu, orientaci a smyslu pro detail (výjimku tvoří jen Margaret Thatcherová, která si s panovnicí jednoduše nikdy nepadla do noty).

Zmíněné hodnocení Alžběta symbolicky nastavila hned po nástupu na trůn. K charakteristikám britské konstituční monarchie patří fakt, že panovník si nechá v zásadních otázkách radit od předsedy vlády. Očekávalo se tedy, že mladá královna bude poslouchat svého prvního premiéra, doyena a válečného vítěze Churchilla. Mladá královna řadu jeho rad zdvořile vyslechla, ale nepřijala je. A hned na startu tím ovlivnila životy mnoha Britů. Churchillovi ani řadě příslušníků dvora se například příliš nelíbil nápad přímého televizního přenosu Alžbětiny korunovace v červnu 1953. Měli pocit, že obřad utrpí na důstojnosti, když jej místo hrstky privilegovaných budou sledovat široké masy ze svých obýváků. Budoucí panovnice však trvala na tom, aby její spoluobčané (přesněji poddaní) mohli být u toho. A tímto svým rozhodnutím zařídila mediální zemětřesení. Jen kvůli sledování korunovace si televizní licenci nově pořídil milion a půl Britů a tato jediná událost hned zdvojnásobila počet jejích držitelů. Řada lidí, kteří si televizi zapůjčili jen jednorázově pro den korunovace, si ji pak ponechala. Podle odhadů tehdy u televize strávilo den rekordních sedmadvacet milionů lidí a televizní boom, který pak měl zásadní dopady i na život královské rodiny, mohl začít.

Rozhodnutí připustit masy na dosah královskému majestátu zároveň rozhodně nepředznamenalo nástup progresivní panovnice, která monarchii moderně přetvoří. Pokud se na nějaké výrazné charakteristice shodnou jak královnini zastánci, tak její kritici, pak je to hluboce zakořeněná nechuť ke změnám. Přestože se nakonec spousta atributů jejího života proměnila – začala třeba platit státu daň z příjmu –, královna to obvykle neprosazovala a nechala se k změnám dotlačit. A její důsledné trvání na tradicích po smrti princezny Diany nakonec dovedlo monarchii k největší krizi důvěry, jakou za její vlády zažila. Diana po rozvodu s následníkem trůnu Charlesem oficiálně přestala patřit do královské rodiny, královna tedy po její smrti odmítala princezně projevit pocty, které by jí náležely, pokud by ještě patřila „do klubu“. To však Britové truchlící nad smrtí mimořádně oblíbené princezny nelibě nesli a královna nakonec ustoupila.

Pro Británii mělo ovšem královnino lpění na tradicích zásadní význam, což výstižně shrnul už citovaný Winston Churchill při příležitosti Alžbětiny korunovace. Vyzdvihl „kontinuitu“ – vedle svornosti a povinnosti – jako jeden ze tří nejdůležitějších atributů monarchie. Královna představovala jednotící a propojující konstantu „v našich moderních, neustále se proměňujících životech“. Zatímco na počátku své vlády Alžběta reprezentovala naději na lepší budoucnost, postupně se z ní stal pro Brity symbol slavné minulosti v proměňujícím se světě a jednotící a stabilizační prvek stále se polarizující společnosti.

Zatímco změnám ve fungování monarchie se bránila, nevyhnutelné proměně impéria – zejména touze národů, které se staly nedobrovolně jeho součástí, po nezávislosti – v cestě nestála. Mimochodem k nelibosti některých zastánců starých pořádků. Řadu bílých Jihoafričanů i domácích konzervativců třeba pobouřila její účast na oslavách ghanské nezávislosti v roce 1961, během nichž Alžběta tančila s prvním – černošským – prezidentem země. A jedním z důvodů napětí mezi ní a Margaret Thatcherovou byla otázka sankcí vůči rasistickému jihoafrickému režimu. Zatímco konzervativní premiérka sankce odmítala, královna podporovala hnutí proti apartheidu a jeho šéfa Nelsona Mandelu pozvala na setkání hlav států Commonwealthu dávno před tím, než se stal jihoafrickým prezidentem.

I díky Alžbětě se tento britský ústup z globální slávy odehrál důstojně a poklidně. Právě jí bývá přičítáno, že se Commonwealth – sdružení Spojeného království a jeho bývalých kolonií a dominií – proměnil z koloniálního svazku, v němž vládnou bílí pevnou rukou, v mnohonárodnostní skupinu států spojenou přátelskými vztahy.

Vždy neutrální

V úvodu deset let starého britského filmu Královna debatuje Alžběta, ztvárněná bezchybně herečkou Helen Mirrenovou, s malířem, který pracuje na dalším jejím portrétu, o právě proběhnuvších volbách, které drtivě ovládli labouristé v čele s Tonym Blairem. Královna si v jeden moment od srdce postěžuje, jak by někdy ráda zažila „čirou radost z toho být na něčí straně“.

Nevíme, zda Alžběta po veřejném projevu vlastních názorů skutečně takto touží, víme však, že se mu desítky let v souladu s tradicí svědomitě vyhýbá. Sjednocovat polarizovanou společnost lze různými způsoby, jeden z nich znamená zcela se vyčlenit z debat o zásadních politických či společenských otázkách. Pokud někdy královna působí dojmem, že veřejně mluví o věcech nepodstatných či rovnou banálních, je to do značné míry způsobeno tím, že o těch skutečně zásadních zkrátka mluvit nemůže. Tato strategie byla častokrát kritizována – levicový The Guardian kupříkladu Alžbětě v průběhu let opakovaně vyčítal, že neprojevuje dostatečný zájem o zásadní politické, kulturní nebo sociální otázky své doby.

Zároveň to však představuje jeden ze základů její popularity. S klesající důvěrou v politiky a rostoucí únavou z vyostřených sporů o nejrůznějších tématech je pro Brity jednoduše úlevné vzhlížet k někomu, kdo stojí mimo. A koho si lze cenit bez ohledu na vlastní politické názory.

Královna samozřejmě nikdy nestála zcela mimo politiku a od dětství sloužila různým politickým záměrům. Její rozhlasový projev namířený k britským dětem, které našly během války útočiště v USA, měl kupříkladu podpořit tlak na Spojené státy, aby ve válce proti Hitlerovi svoje britské spojence podpořily. Její role při jmenování kabinetů nebo v zahraniční politice byla častokrát více než formální, čas od času také na veřejnost pronikly zprávy o její politické orientaci. Zejména v době vlády Margaret Thatcherové vyšlo najevo, že příčinou  animozity mezi oběma dámami nebyla jen osobní antipatie, ale také nechuť královny, jejíž politickou orientaci v knize Bena Pimlotta charakterizuje jeden z jejích spolupracovníků jako „nalevo od středu“, ke krokům konzervativní vlády zejména směrem k chudším vrstvám obyvatel.

A nic nenasvědčuje tomu, že by tuto zásadu politické neutrality porušila před referendem, v němž budou Britové rozhodovat o setrvání, či vystoupení z EU. Byť je jasné, že oba tábory by měly rády populární panovnici na svojí straně a že její slova využijí tak jako tak. Podporovatelé Brexitu bitvu o královnu otevřeli už v polovině března skrze text v bulvárním deníku The Sun, který pod titulkem „Královna podporuje Brexit“ tento závěr dokládá údajně protievropským proslovem, který měla panovnice před pěti lety pronést během oběda s tehdejším vicepremiérem Nickem Cleggem. Podle všeho šlo o blíže neupřesněnou kritickou poznámku na adresu zemí eurozóny, v té době se zmítající v hluboké krizi. Buckinghamský palác článek odmítl jako nesmyslný a připomněl, že královna „zůstává nadále politicky neutrální“ podle své 63 let uplatňované zásady a vnímá referendum jako „rozhodnutí britského lidu“.

Tato pozice se zřejmě nezmění. A za to, že královna Alžběta svoje zvyky mění jen velmi nerada, ji nakonec všichni milují.